Psaní básní je individuální práce, divadlo je kolektivní. Neděsilo vás, že do divadelní hry mluví spousta lidí?
Pro mě je to naopak důvod, proč teď tíhnu víc k divadlu. Básník je při práci hodně osamělý a také odezva se k němu dostává složitěji. Je tu vždy samozřejmě hrozba, že herci zapomenou text, dramaturg hru seškrtá k nepoznání, režisér vytvoří na jevišti něco, co jsem nezamýšlela. Ale podle mých zkušeností jsou zásahy dalších lidí přínosné a obohacující, a zrovna Niekur v Ungeltu všichni zúčastnění rozhodně pozvedli. Herci jsou výborní, režisérka Hana Burešová přistupovala k mému textu s úžasným porozuměním a respektem, za což jsem vděčná.
Hra je autobiografická, pojednává o vztahu dvou stipendistů: on, ženatý starší litevský básník, bere vztah jen jako dočasné rozptýlení, mladá literátka se naopak zamiluje. Přitom po kritice autobiografických povídek Noci, noci jste řekla, že si dáte velký pozor, než půjdete s něčím osobním ven.
Já si nemůžu pomoct. Rozhodla jsem se, že se nebudu ohlížet na reakce, a to nejen ty kritické. Je to prostě můj způsob psaní a hotovo. A vypadá to, že to budu tak dělat celý život. Ale je pravda, že to přináší strašnou spoustu problémů.
Pořád vás vaši blízcí žádají – tohle tam prosím tě nepiš?
Ano, říkají to skoro pořád, takže už si bohužel nepamatuju, o čem všem musím mlčet.
Může být takové vypsání se třeba ze zklamání či jiných životních zážitků léčivé?
Určitě ano, když dopíšu hru o nějaké etapě života, zároveň ji tím pro sebe uzavřu. Ale důležitější než možný terapeutický účinek psaní je pro mě snaha nějak zadržet prožívanou skutečnost.
Režisérku Burešovou zaujalo na hře mimo jiné ženské myšlení. Co na to říkáte, když někdo označí vaši hru za "ženskou"?
Rozdělování na ženské a mužské mě dost štve. Pochopila jsem však, že se tomu nejspíš nevyhnu, že prostě lidé to mají v hlavě tak rozdělené. Ta hra je ovšem skutečně napsaná ze ženského úhlu pohledu, daleko víc zachycuje stavy Agnes než Kornelija. Přesto mi dramaturg Štěpán Otčenášek řekl, že když hru četl ještě jako anonymní text v soutěži Alfréda Radoka, myslel si, že autorem je Jáchym Topol. To mě zaujalo.
Je hra feministická?
Feminismus chápu jako rovnoprávnost v životě ve všech sférách a nechávám to také říct svou hrdinku, když vystoupí z role a vyzná se, že ji dráždí, jak v historii umění figurují až na výjimky muži. Nejen jako hrdinové příběhů, ale jako tvůrci, autoři.
Mají to autorky těžší?
Ženy to mají těžší! Ale můžeme jít k příkladu z literárního světa: když zvou někoho na festival, jsou na prvním místě muži, a aby to bylo politicky korektní, pozve se i nějaká žena. Ale nechci si stěžovat, protože často já bývám tou první ženou, která je pozvána. Štve mě princip "druhého pohlaví".
Příběh jedné krátké lásky necháváte střídat s fiktivní hrou o siamských dvojčatech, kterou Agnes na stipendiu píše. Je v tom nějaká metafora?
Napsala jsem nejdřív milostný příběh. Pak se mi zdál celkem jednotvárný a chtěla jsem ho nějak narušit. Postavy milenců navíc mluví o sobě ve třetí osobě a já jsem chtěla dostat do textu jiný typ dialogu, odlišný, než je literární řeč hrdinů. Siamská dvojčata jsou zároveň metaforou vztahu Kornelija a Agnes – vše směřuje k tomu, že se neodvratitelně musí oddělit.
