Giordano Bruno se narodil v Nole roku 1548 a v osmnácti letech vstoupil v Neapoli do dominikánského řádu. Klášter je však pro každého nezkrotného ducha vězením, není tedy divu, že z něj Giordano Bruno brzy uprchl. Jeho život se proměnil v dlouhou pouť, na které navštívil spoustu evropských měst a nevynechal ani Prahu. Teprve v roce 1591 znovu překročil Alpy a na pozvání benátského patricije Giovanniho Moceniga se vrátil domů. Mocenigo ho však udal inkvizici. Důvodem bylo Brunovo učení o nekonečnosti světa a mnohosti a rovnocennosti světových soustav.
Za doby inkvizice skončil
a na hranici spousta lidských životů, trest smrti upálením je však starý jako lidstvo samo. Už v slavném Chammurapiho zákoníku se vedle trestu utopením a pověšením, stanoví trest upálením. Mezi hlavní prostředky usmrcení řadí oheň také zákoník Chetitů z 2. tisíciletí př. Kr., původní zákony starých Židů nařizují upálení pro mimořádné případy bigamie a svatokrádeže, zákony Dragóna, autora nejstaršího psaného zákoníku, ukládají upálení za některé zvlášť těžké zločiny. Hranice stavěli Egypťané, Římané, Skythové, Galové a také všechny barbarské národy, které kdy do Galie vpadly.Stejně jako u ostatních technik poprav, se v trestání smrti ohněm vyvíjely různé postupy. Galové zavírali odsouzence do velkých proutěných košíků a ty pak zapalovali. Skythové vymysleli originální hranici pro věštce, kteří chybně věštili. Falešného proroka posadili do vozu naplněného roštím a chrastím a taženého voly. Vůz zapálili a voli se splašili tak, že se hnali s hořícím vozem přes celé město, aby všichni viděli, jaký trest postihne toho, kdo se odváží falešně věštit.
Stavěli se hranice různých tvarů, například u Římanů mívala hranice tvar oltáře a Řekové stavěli hranice do čtverce. Nero se bavil tím, že ukřižované natíral dehtem a smolou a měnil je v živé pochodně. Johanka z Arku byla upálena na speciálně postavené hranici tak, aby ji lidé viděli hořet zdola. Hranice byla tak nezvykle vysoká, aby bylo vidět, jak hoří pohlaví Johanky, která údajně obcovala s ďáblem. Některé odsouzence zase přivazovali k dlouhému trámu a pak je spouštěli a vytahovali, což uhoření zpomalilo. Francouzským vynálezem byla hranice vytvořená v příkopu, ve které uhořelo až čtyřicet osob najednou.
Upalovalo se opravdu všelijakým způsobem a výjimkou nebyl ani rozsudek, který stanovil smrt na "pomalém ohni". Oheň byl udržován v omezeném rozsahu tak, aby plameny spalovaly tělo oběti při plném vědomí, a to je také jedním z hlavních rysů opékání a pražení. Opékalo a smažilo se na území Uher, Ruska, Francie a Anglie po celou dobu středověku.
Ještě dnes se upaluje zaživa. Například v Indii je vyvíjen takový tlak na vdovy, že se nechávají dobrovolně upálit na hranicích se svými zesnulými manžely. Naposledy však hranice vzplály v Angole, kde organizace UNITA zaživa upálila v letech 1982 až 1989 několik osob. Trest smrti upálením se dnes už nikde neprovádí.
Čerpáno z knihy Historie trestu smrti
