S manželem založili na jaře Divadelní společnost Jana Hrušínského, která své pražské útočiště našla ve vysočanském Gongu. Zatím poslední divadelní role ztvárnila Miluše Šplechtová právě na jevišti vlastní scény: hraje Lindu v komedii Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same a paní Smrt ve hře George Taboriho Můj boj.
Když se váš manžel rozhodl, že založí vlastní divadelní společnost, nevymlouvala jste mu to?
Vůbec ne. Byla jsem ráda, protože jsem věděla, jak nesvobodný a svázaný se cítil. A navíc jsem si vždycky myslela, že by byl dobrý šéf divadla. Do chodu společnosti nezasahuju, ale všechno s ním sdílím a držím nám palce.
Nebála jste se finančního rizika? Divadelní společnost Jana Hrušínského vstoupila na trh, který je nabídkou divadelních produkcí zahlcen.
Rozjezd divadla je pro nás finančně hodně náročný, ale pomáhá nám, že naše divadlo diváci velmi dobře přijímají a řada lidí se nám snaží pomáhat. Kdybych cítila kolem nás nepřátelství, asi by nám bylo hůř. Člověk musí v každém případě bojovat.
Společně vybíráte hry. Hledáte si v nich roli?
Ne, ale lhala bych, kdybych si nechtěla zahrát hezkou roli. Při čtení si s Honzou uvědomujeme, jak strašně těžká je role dramaturga v divadle. Přečíst a pochopit správně hru je velmi těžké, sama pochybuju o tom, zda to umím. Často to poznáte až při zkoušení. Herci mají zvláštní radar, který je varuje, že hra v určitém podání nebo výkladu nebude na jevišti fungovat. Většinou mají pravdu.
Stalo se vám to někdy?
Už několikrát. Byly to většinou současné hry v pražském Národním divadle: Rodinné sídlo Zdeňka Jecelína, hra Antonína Přidala Noc potom nebo Nobel od Karla Steigerwalda. Přitom jsem je s chutí přečetla. Výsledek nikdy neodpovídal vložené práci.
Na druhou stranu hrajete v úspěšném Sluhovi dvou pánů, inscenaci, která je na repertoáru skoro devět let. Baví vás ještě?
Na konci sezony jsme měli dvě stě sedmdesát repríz. Samozřejmě jsou chvíle, kdy je člověk otrávený a nechce se mu. Jenže pak vidíte narvané Národní divadlo diváky, kteří se královsky baví a na konci vás odmění obrovským potleskem. Nakonec co víc by si herec vlastně mohl přát?
Zažíváte často pocit, že se vám večer do divadla nechce?
Dost často. Na druhou stranu jsou zase představení, na která se již od rána vyloženě těším. To je například komedie naší společnosti Zahraj to znovu, Same od Woodyho Allena v režii Ondřeje Sokola.
S Janem Hrušínským jste spolu trávili společně roky v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v pražském Realistickém divadle. V Divadelní společnosti Jana Hrušínského jste se znovu po letech sešli na jedné scéně. Jaký to byl návrat?
Jsem ráda, že spolu zase hrajeme. Doby v Ústí nad Labem byly naprosto neopakovatelné. Přála bych každému herci, aby si takové generační divadlo prožil. Trávili jsme celé dny spolu. Dopoledne jsme zkoušeli, odpoledne debatovali v hospodě o divadle, večer spolu hráli a pak se sešli v klubu. Bylo nás v souboru třináct, všichni mladí a fascinovaní divadlem. Přišla jsem tam ve dvaadvaceti letech. Nejstarší člence souboru, Daně Balounové, která hrála babičky a chůvy, tehdy bylo, jako je dnes mně.
Přála byste si, aby vaše divadelní společnost fungovala jako rodina?
Zatím jsme strašně mladá společnost, fungujeme od března a nemáme vlastní stálou scénu. Pokud budeme mít jednou divadlo se vším všudy, tak bychom chtěli takovou atmosféru vytvořit.
V roce 1991 jste přišla do tehdejšího Národního divadla. Cítila jste toto angažmá jako herecký vrchol?
Kdyby to pro mě nebyla nejvyšší meta, tak bych tam asi nešla. Tak by to přece herci měli cítit! Dnes je to možná jinak. V Národním divadle působí řada mladých s úplně jiným divadelním viděním a ti to asi zase tak vážně neberou.
Jaký typ dramatických postav vás zajímá?
Řeknu to na příkladech. Když Ivan Rajmont obsazoval Čechovův Višňový sad hrála jsem Dunašu, což je krásná role, ale já toužila po Varvaře. Dneska bych si ráda zahrála Raněvskou. Zato jsem milovala Irinu ve Třech sestrách. Hrála jsem jí ve čtyřiadvaceti letech a zarážela jsem se na replice, kdy Irina říká: Ty ve mně vidíš jen malou holku, a mně je přitom už dvacet. Měla jsem velký problém to říct, protože diváci přece musí poznat, že jsem starší! Dnes se mnou stárne postava Beatrice Rasponi ze Sluhy dvou pánů, kterou jsem nastudovala v pětatřiceti letech. Kolega Karel Pospíšil mi na scéně říká: Slečno Beatrice, na to, že jste žena, a tak mladá, máte dost kuráže. Šla jsem nedávno za Karlem a prosila ho, ať vypustí slovo mladá. Karel mi to slíbil a pak přijdu na jeviště a on prohlásí: Slečno Beatrice, na to, že jste žena, a tak mladinká...
Jan Hrušínský řekl, že repertoár postaví na kvalitních, nepodbízivých titulech, nicméně divadlem nehodlá diváky deptat. Mohli byste tak uvést vašeho oblíbeného Čechova?
Jestli se nám bude dařit, tak proč ne? Protože nemáme pravidelné státní dotace, musíme nad výběrem her přemýšlet i z hlediska množství postav. Navíc Honza trvá na tom, aby v našem divadle byli herci za svou práci zaplaceni dobře. Protože v dotovaných divadlech, což je paradox, jsou placeni uboze. A Čechovovy Tři sestry na dvě může zredukovat jenom Jára Cimrman.
Co chystáte na příští sezonu?
V Národním budu hrát ve hře Caryl Churchillové Prvotřídní ženy v režii Jiřího Pokorného a hrozně se těším, že se na jevišti potkám s Blankou Bohdanovou. Další z nevýhod velkého souboru: s řadou výjimečných osobností se klidně několik sezon míjíte. V našem divadle chystáme na listopad Marceauovu hru Vajíčko v režii Lídy Engelové, dalším titulem bude nejmenovaná komorní hra pro dva herce. Na konec sezony plánujeme komedii o čtyřech lidech, pro kterou jsme již domluveni se Simonou Stašovou. Na víc premiér nebudeme mít asi sílu ani finance.
Povídáme si na vaší rozkvetlé zahrádce. Odpočinete si při práci na zahradě od divadla?
Zahradničím v rámci možností, takže bychom si leccos představovali jinak. Máme rádi kytky, levanduli, oregano, bazalku. Občas nám vykvete nějaký plevel a nejsem schopná ho zlikvidovat. Copak můžu vytrhnout rostlinu, která vykvete krásnými modrými zvonky, i když je to kopřiva?
 Herečka Miluše Šplechtová. |
 Herečka Miluše Šplechtová. |
 Herečka Miluše Šplechtová. |
