„Není to tak hrozné. V posledních letech se dá říct, že zimní počasí je spíše parodií na pořádnou zimu,“ říká hned zkraje noční směny šéf zimní údržby krajských silničářů Josef Bulka.
Cesta na Boží Dar je přitom jednou z nejtěžších výzev, které Karlovarský kraj silničářům nabízí. „Pojďte, ukážu vám, o čem mluvím,“ vyzývá Bulka.
Začínáme v Horním Ždáru u Ostrova, kde se nachází jeden z několika skladů na posypové materiály.
„Nevím, jestli udržím třináctku. U Boče není po pár minutách poznat, že jsem tam jel,“ svěřuje se řidič, který přijel pro sůl.
„Ten se tady otočí ještě tak třikrát,“ tipuje šéf zimní údržby podle svých zkušeností a také předpovědi počasí.
Po několika otočeních bagru je korba sypače plná a ten do tmy vyráží na nekonečný boj. Sklad se zhasne, zavře a já za trvalého sněžení čekám na další sypač.
Řidiči kamionů blokují silnici i kvůli přestávkám
„Právě třináctka patří mezi klíčové komunikace. Ve velkém ji využívají tiráky, což je často problém, neboť často zůstanou viset ve stoupání a silnice je skoro neprůjezdná. A objížďka téměř neexistuje,“ vysvětluje Bulka.
Jiná cesta je dlouhá, proto ji téměř nikdo nevyužívá. Klíčová tepna na sever Čech tak často zůstává zablokovaná. Často za to může i další extrém.
„Řidiči kamionů musí splňovat pravidelné přestávky. Občas se tak stane, že nějaký tirák uvázne v kopci. Najedeme tam s naší technikou, podsolíme je, aby mohli jet dál, ale místo toho řeknou, že zrovna mají pauzu. Zatáhnou záclonku a jdou v kabině spát, i když tím blokují silnici,“ popsal Bulka.
Nic s takovými šoféry podle něho nesvedou ani policisté. „Mohou ho vyzvat, aby odjel. Dokonce mu dají i razítko, že mu to nařídili, jenže to není v cizině akceptováno. A tak hodiny spí přímo v kamionu na silnici,“ popisuje paradox Bulka.
Do toho přijíždí šestikolová tatra, která se společně se svým božídarským řidičem stará o to, aby sněžení nejvýš položené město v Česku zcela neodřízlo od civilizace.
„Naložím zásoby a můžeme vyrazit,“ říká mi krátce před půlnocí šofér.
V nejhorším nastupuje „Božídarský expres“
Za prudkého sněžení vyrážíme. Vidět je jen na pár metrů. Stěrače rychle stírají a snaží se aspoň na chvilku ukázat svět mimo kabinu. Najednou se zvedá vítr a ze stromu padá obří masa sněhu. Vidět není nic dlouhé dvě tři vteřiny.
„Jezdím se sypačem už 36 let. Ani nevím, kolikrát denně zdolám kopec nahoru,“ snaží se překřičet motor řidič a dál se soustředí na těch pár momentů, kdy je přes usilovně pracující stěrače vidět ven.
Po zdolání kruhového objezdu a dvou ostrých zatáček se začínáme blížit jednomu z nejkritičtějších bodů. V tom zapraská vysílačka a informuje o prvním velkém karambolu, o havárii autobusu u Žalmanova. Je vidět na pár metrů, proto mě udivují slova Bulky o tom, že je tohle počasí ještě dobré.
„Když je nejhůř, vzniká tu Božídarský expres. To sypač jezdí jen od Abertamské zatáčky na Boží Dar a zpět. Navíc nám pomáhají policisté a celníci, kteří kolonu provází výstražným znamením. Řidiči tak jedou s námi v koloně a orientují se hlavně podle sluchu. To je jediná možnost, jak udržet Boží Dar a tisíce jeho návštěvníků ve spojení se světem,“ popisuje krizový scénář šéf zimní údržby.
To už projíždíme okolo města a blížíme se ke Klínovci. Ač celou trasu jezdím celkem pravidelně, nyní ji nepoznávám a jen hádám, kde může být. Cestou potkáváme pár aut. Někteří uhýbají, další dělají, že sypač nevidí.
„Škoda mluvit,“ mávne šofér rukou. Ještě jednou dokola objíždíme Boží Dar a míříme do garáže.
„Teď mám na dvě hodiny pauzu, než zase začnu jezdit. Zkusím si zdřímnout,“ loučí se se mnou řidič.
GPS není vždycky přítel
Na často slýchanou otázku, kde jsou silničáři, existuje jednoduchá odpověď. „Jsou jasně dané priority. Podle nich postupujeme. Vyjíždíme jak podle hlášení našich sond, tak podle zkušeností, ale i volání lidí na náš dispečink,“ vysvětluje Bulka.
Některé silnice v kraji naopak silničáři nechávají ladem. Tady ale přichází problém.
„Jedná se o koncové úseky, horské silnice a často i cyklostezky. Místní o těch místech vědí a vyhýbají se jim. Ale poté přijedou turisté, kteří slepě věří GPS navigaci a nekoukají na značky. Vjedou tam, a co se nestane. Zapadnou,“ popisuje Bulka.
Často je to navíc v místech, kde ani není mobilní signál a lidé ani sami přesně nevědí, kde jsou. Poté proto přichází na řadu členové Horské služby a záchranná akce.
„Občas se ale stane, že se dovolají odtahové službě a chtějí, aby přijela. Ta dojede a zapadne taky. Další extrém je to, že někteří mladí na tyto úseky jezdí naschvál a snaží se je zdolat,“ dodal na závěr Bulka.
