Jak jste se dostala ke psaní?
Bylo mi náct. Divoká adolescentka, co potřebovala ventil. Dokonce jsem si jeden čas psala sama se sebou. Ale to už zní trochu jako diagnóza (smích). Každopádně to byly výkřiky do tmy, co končily v šuplíku. Na povrch mé pokusy začaly vykukovat současně s objevením jedné sociální sítě – a odezvy tamtéž se staly nečekaným hnacím motorem.
Co vás při psaní inspiruje?
Všednodennost. A taky jsem měla pravděpodobně jednu ze sudiček dost vypečenou, protože trapasy a podivný situace se mi prostě dějí. A když to hodím do písmen ve věty se skládající, uchechtnu se a potvrdím si, jak moc mám život ráda.
Kdy a jak přišla myšlenka na to vydat vaše texty knižně?
Ono to k tomu dospělo samo. Obzvláště reakce lidí, co mě čtou, byly jednoznačný. „Chci tě v knize,“ zaznělo několikrát, a tak jsme dali hlavy dohromady s mým guru Vladimírem Kalným a pustili se do toho.
Jak těžké je dát dohromady takovou knihu – jako samovydavatel?
Je to dost těžké, když na to nemáš mozkovou kapacitu (smích). Ale já na to naštěstí nejsem sama.
Jak velký je tedy váš vydavatelský tým?
Jsme dva. Otec zakladatel Vladimír Kalný a já.
Proč jste se rozhodla vydat knihu zrovna formou Donio.cz?
Spíš se nabízí otázka, proč mě hned na první dobrou nevydalo třeba mé oblíbené ARGO (smích)? No, protože prostě existují mnohonásobně lepší autoři. Takže nápad zkusit to touhle cestou mi přišel nejschůdnější. Touha vydat knihu už mi přerůstala přes hlavu a působila mi lehké nervové tiky. A Donio je jedna z těch sympatičtějších možností na našem trhu.
Máte nějakou náhradní variantu, kdyby se náhodou nepodařilo vybrat potřebnou částku?
Mám. Ale to je zatím tajemství. Můžu určitě prozradit, že je kolem neskutečný množství absolutně skvělých, schopných a talentovaných lidí a díky nim existuje ještě další cesta. Malinko trnitější a na delší lokte. Ale existuje.
Co považujete za nejnáročnější na tomto rozhodnutí? A naopak, co bylo zase až neskutečně jednoduché?
Úplně nejvíc náročný je to se mnou samotnou. Nejsem totiž typ trpělivý bytosti. A tahle cesta byla fakt šaolinská. Pak je tu ještě jeden prťavý háček, ale ten, nechť si čtenář představí třeba jako rybářský (smích). Neskutečně jednoduchý bylo vybrat první vlnu peněz. Opravdu mi spadla brada. K hranicím skoro 40 tisíc jsme se díky úžasným lidem, co mě podporují, dostali velmi záhy. A za to jim patří moje obrovské a pokorné poděkování. Krom toho, že jsem netrpělivá, jsem i nadprůměrně dojímací, a tak jsem několik večerů bulela, smrkala a děkovala.
Prapůvodně z vašich textů těžilo umělecké uskupení Roztodivní. O co vlastně jde? Kdo jsou?
Roztodivní jsou moje texty. Je to jedna z nejkrásnějších záležitostí, co mě kdy potkala. Zhruba před šesti nebo sedmi lety mě vyzval knihovník Městské knihovny Loket, můj guru a otec zakladatel projektu na Doniu Vladimír Kalný, ať přijedu něco přečíst. Netušil, že má co do činění s mým budoucím nervovým zhroucením. Usadil mě do křesla před naplněnou knihovnu a pokynul mi. Na texty jsem neviděla, protože ruka mi tak vibrovala, že se z písmen stala čmouha. Napít jsem se podruhý už netroufla, vodu jsem si totiž třesem rozlila do výstřihu, na stehna, a když jsem se chtěla zvednout a uklonit, málem jsem omdlela. Přísahala jsem, že TOHLE už nikdy nepodstoupím. Ale dozvěděla jsem se rezolutně, že by to byla škoda.
A protože nejfikanější bývám, když je mi nejhůř, navrhla jsem Vladimírovi, ať čte moje věci se mnou. Nejenže pokýval, ale dodal geniální myšlenku – ještě sežeň třetího a budeme těleso. Oslovila jsem tehdy našeho miláčka Jindřicha Morávka a ten to s námi táhl bezmála čtyři roky. Podařilo se nám neuvěřitelný. Já se cítila bezpečně a kluci prezentovali mou tvorbu jejich živočišným a ojedinělým způsobem.
Ale teď, dnes, je roztodivné trio v trošku jiné sestavě, že?
Když nás Jindřich „opustil“, rozhodla jsem se to nevzdat, protože mé srdce pro naše těleso plápolá a dala jsem na sociální síť inzerát na „cvoka s kytarou“. Zhruba do 264 vteřin se ozval Óňa Šulc Králová a roztodivně zapadl na prvním vystoupení bez zkoušky.
Vaše kniha se jmenuje „Zejtra už“, na co se v ní můžeme těšit?
Zejtra už je kniha, ve které se prolínají mé pokusy o poezii současně s pidi glosami. Zatímco v tom prvním otvírám srdce a sekunduju Amorovi, v tom druhém případě poměrně svižně a bez skrupulí sepisuju, co se mi kde událo a jak jsem to s grácii přežila. Věřím, že kniha bude úsměvná i trochu dojemná, ale hlavně opravdická.
Na konci videa v Donio.cz je slib, že se Michaela Kováčová vrátí ve sbírce Teprve včera?
Pojmenování „Zejtra už“ spatřilo světlo světa v momentě, kdy jsme plánovali podobný projekt ještě s mou kamarádkou Olgou Trojkovou, kterou by měl mít mimochodem každý povinně ve své knihovně. To z jejích úst vyšlo tohle slovní spojení. Byla jsem tak nadšená, jak moc vystihuje, co píšu, že mi ho Olga s láskou přenechala. A já jí za to moc děkuju. Oproti tomu „Teprve včera“ plácl do éteru pan Vladimír a těžko říct, jestli se opravdu vrátím (smích).
Kdo vaši sbírku obohatil o ilustrace?
Mou knihu ilustrovali ti nejlepší z nejlepších a jsem na to náležitě pyšná. Možná prasknu. Muzikant, malíř a spisovatel Jakub König, kolážista muzikant a bůh Martin Kaiser, muzikant a geniální malíř Miloš Löffler, utajená umělkyně s neskutečným nadáním a moje milovaná sestra Ivana Švarcová, hudebník, tesař a malíř Jindřich Morávek, krušnohorský borec, co umí úplně všechno Teodor Kravál, excelentní hudební kritik Jan Průša a fotografka od Boha a má spřízněná duše Marie Szabová.
A na co se mohou čtenáři těšit v nejbližší době? Plánujete něco?
Kdo bude mít chuť, může se 6. ledna 2023 stavit v divadle HUSOVKA, kde se bude konat ROZTODIVNEJ GULO VEČER, na kterém vystoupí i naši speciální hosté. A že jich není málo a na kulturní scéně leckdy něco znamenají. Diváci se mohou těšit na Jana Psohlavce, Zdenku Královou, Markétu Královou, Kristýnu Gábner, Pavla Krügera, Petra Suchana, Vlastu Vodičkovou nebo Jindřicha Morávka. Doražte. Ať se chvěje podlaha!
