Zdeněk Jaroš, který od konce sedmdesátých let pracoval v jihlavském Muzeu Vysočiny, se o možných poválečných událostech v Dobroníně doslechl v polovině 80. let, kdy na Jihlavsku působil jako kronikář. Podobných "povídaček" se v té době ale po okolí tradovalo hodně.
"Dokonce jsem se jednou pustil s partou nadšenců do kopání u Vílance, kde mi bylo přibližně ukázáno místo, kde měli být pochováni zastřelení Němci," říká Jaroš.
Co na kauzu Budínka jako historik říkáte?
Z mého pohledu byla celá kauza otevřena a hlavně interpretována poněkud nešťastně. Jsem názoru, že jejím hlavním smyslem byla senzace za každou cenu. Proto si myslím, že způsob otevření případu není šťastný a ten, kdo tak učinil, nedomyslel důsledky celé akce.
Jaké důsledky máte na mysli?
Kauzy se chytly některé kruhy v Rakousku a v Německu hlavně z řad vyhnaných sudetských Němců. Ti ji okamžitě začali zneužívat vůči nám, Čechům, vůči naší republice. Najednou jsme představováni světu jako surový, bezcitný národ, který jen tloukl, mučil a zabíjel bezbranné Němce. A z toho plyne to obrovské nebezpečí vyvolávání jakési protičeské psychózy. To se týká především mladších generací, které dramata čtyřicátých let nezažily. Avšak snad největší chybou je hodnotit tehdejší dobu dnešníma očima. Dále je třeba pohlížet na událost v souvislostech, nevytrhovat ji z kontextu a nepodlehnout emocím. V zásadě je třeba si stále uvědomovat, kdo spustil největší tragedii lidstva všech dob, druhou světovou válku, kdo byl agresorem, jaké měl cíle a jakých používal prostředků. Najednou zapomínáme na koncentráky, na tisíce popravených a umučených, na vypálené vesnice a další fyzické i psychické represe. Stačí jen vzpomenout na "konečné řešení", podle kterého měli Češi zmizet z mapy střední Evropy. A byli to "naši" Němci, kteří ač nemuseli, se přidali na stranu nacismu.
Není podle vás chyba, že se tato věc neprošetřila už záhy po válce? S časovým odstupem 65 let už se těžko hledají svědkové a věrohodná svědectví...
Samozřejmě, že kdyby se věc vyšetřovala hned po válce, došlo by se asi ke konkrétním závěrům. Na konci čtyřicátých let proběhla celá řada vyšetřování a soudů s aktéry podobných kauz, které došetřeny byly. Ovšem náš "případ" tehdy ani nemohl být sám od sebe vyšetřovaný. Vyšetřování může být zahájeno teprve na základě podnětu, žaloby, což se však nestalo. Představte si, že by na sebe někdo sám šel žalovat, že něco udělal. To by bylo asi nepochopitelné. Když není žalobce, není ani soudce.
A ani obžalovaného...
Právě. Pak následovala padesátá léta, léta tvrdé vlády jedné strany, která zásadně změnila strukturu celé společnosti. Musíme si uvědomit, že řada těch, kteří se podíleli na nezákonnostech poválečných let už byla dávno schována za neprůstřelné členství v komunistické straně nebo zde dokonce zastávala významné funkce. A strana neměla absolutně žádný zájem označovat své členy za vrahy, naopak, oni byli nedotknutelní. Proto bylo možno se vrátit k podobným případům krátce v roce 1968 a pak až po roce 1989. Myslím si, že podobných nevyjasněných excesů se může objevit ještě celá řada.
Čtěte v regionální příloze MF DNES
Celý rozhovor s jihlavským historikem Zdeňkem Jarošem najdete ve čtvrtek v regionální příloze Vysočina.
