Miroslav Donutil divadlu na oplátku dlouhodobě zapůjčil k vystavení i svůj kostým z legendárního představení Sluha dvou pánů, které mělo v Národním divadle neuvěřitelných 600 repríz.
Autorem bronzové plastiky je pětadvacetiletý akademický sochař Sebastian Wojnar. Na bustě začal pracovat ještě během svých studií na akademii. Tehdy vůbec netušil, že plastika bude posléze vyhotovena z bronzu a vystavena v Třebíči.
„Miroslava Donutila jsem oslovil, když jsem byl ve čtvrtém ročníku na akademii. Říkal jsem si, proč neudělat bustu někomu, kdo si to zaslouží. A kdo jiný by to měl být než Miroslav Donutil. Chtěl jsem, aby portrét byl důstojný,“ vzpomíná Wojnar.
Na otázku, zda se hodí odhalovat sochu někomu, kdo ještě žije, odpovídá: „Když chceme někomu vzdát hold, nemusíme se přece bát udělat to za jeho života. Já si myslím, že i každý sportovec na olympiádě chce mít medaili na krku, a ne na hrobě.“
Sochař herce přesvědčil, že je ten správný čas
Sám Donutil přiznal, že byl zpočátku z návrhu trochu v rozpacích. „Ptal jsem se, jestli to není trochu předčasné, protože sochy se většinou odhalují až zemřelým. On mě ale přesvědčil, že teď je ten správný okamžik. Když jsem k němu do ateliéru přišel, už měl dvě mé busty hotové. Jedna byla civilní a jedna ze hry Sluha dvou pánů. Mně se to líbilo, a proto jsem kývl,“ líčí Miroslav Donutil.
Pak následovala série několika návštěv, skicování a vlastní sochařská práce. „Portrétů jsem udělal spoustu a řadu jsem jich rozbil, protože jsem s nimi nebyl spokojený. Tohle byla v pořadí šestá varianta, která nakonec šla i do slévárny,“ popisuje Wojnar.
Při tvorbě prožíval i těžké okamžiky. „Sám sebe jsem se ptal: Je to Mirek? Není moc tlustý? Není moc hubený? Korunu tomu dodal spor kolem sochy Věry Špinarové v Ostravě a vše, co se kolem toho dělo. Několik nocí jsem kvůli tomu nespal. Také jsem se bál, co s plastikou udělá materiálové provedení z bronzu, protože jsem s ním ještě nepracoval. Nakonec jsem si řekl: Buď svůj, nemysli na to a dělej tak, jak ti to půjde pod ruce. Tak vznikl portrét, u kterého stojíme,“ vypráví umělec.
A podle Miroslava Donutila se busta, jejíž finální verzi viděl až při samotném odhalení, povedla.
„Já jsem spokojen. Rozhodně si myslím, že nemusíme řešit takový problém, jako byl nedávno ten se sochou Věry Špinarové,“ konstatoval herec s tím, že při portrétování vážil o sedm kilogramů více než nyní.
Truffaldinův kostým, ovšem bez šátku
Kromě bronzové plastiky mohou lidé ve vitríně na schodišti Divadla Pasáž vidět také originální kostým, ve kterém Miroslav Donutil hrál od roku 1994 v oblíbené Goldoniho komedii Sluha dvou pánů postavu Truffaldina.
Jeden nedostatek však tento kostým má. Chybí mu totiž originální šátek, který nosila jeho postava ovázaný kolem čela.
„Stalo se mi už několikrát, že si ten šátek zkrátka někdo vzal. Dokonce jsem jednou v šatně nachytal paní, která si ten můj kostým pěchovala do tašky. Já jí říkám: Prosím vás, nedělejte to, nechte ho tady, já tu jiný kostým nemám, potřebuji ho. Ale ona utíkala pryč a volala na mě, že ten kostým musí mít. S tímto fetišem ji nakonec chytili na vrátnici a vrátili mi ho,“ vzpomněl herec na úsměvnou historku.
Třebíč je součástí mého dětství, vzpomínal Donutil
Miroslav Donutil sice 7. února 1951 v Třebíči přišel na svět, ale brzy po narození se stěhoval s rodiči do Tišnova, pak do Vyškova, Znojma a nakonec do Brna, kde vystudoval gymnázium a JAMU.
Přesto se do Třebíče často vracel za prarodiči, k tetičkám, strýcům a ke svému rodnému městu se stále hrdě hlásí.
„Narodila se zde moje maminka, tatínek, prarodiče. Trávil jsem zde krásné prázdniny, víkendy. Třebíč je součástí mého dětství,“ vzpomíná.
Mnoho lidí o tom možná neví, ale Miroslav Donutil stále na Vysočině tráví podstatnou část roku. Před lety si zde totiž koupil chalupu, kam, jak říká, často a rád i s manželkou jezdí.
Například na zmíněnou středeční událost přijel právě ze svého venkovského sídla. „Trávím tam co nejvíc volného času, neboť je tam krásně. Chodím na procházky do lesů, na ryby. V blízkém okolí naší vesnice je třicet sedm rybníků. Je z čeho vybírat,“ říká o místě, kam si jezdívá odpočívat od ruchu velkoměsta.
„Zpočátku jsem si myslel, že tam netrávím moc času. Ale když jsem si to spočítal, jenom za poslední rok jsem tam byl 180 dní. A to je opravdu víc, než jsem si myslel,“ usmívá se.
