Proč Klukan zvolil tento název? Ve své autobiograficky laděné próze rekapituluje zážitky z povinné vojenské služby, kterou jako vysokoškolák – čili vojenským žargonem „špagát“ – absolvoval v roce 1986.
Na vojně sloužil mezi meteorology na letišti v Mošnově, kde k úkolům patřilo například sledovat výškový vítr kvůli zabezpečení seskoků parašutistů. Sledování prudké húlavy z řídicí věže letiště tak bylo jednou z nemizejících vzpomínek vypravěče knihy.
„Stěžejní motiv húlavy současně popisuje prožitek, který měl na vojně každý: ten první náraz do zdi, kdy se najednou ocitáte ve světě, kde na vás řve nějaký s prominutím blbeček, který vychodil pět tříd základní školy,“ vysvětluje dvaašedesátiletý Klukan.
Špagát vs. záklaďák
V knížce soustředil mnohdy iluzí prosté vzpomínky na historky z vojny, jak je buď sám prožil nebo slyšel od kamarádů. „Nechtěl jsem, aby knížka byla humorná, jako jsou jiné vzpomínkové knížky o vojně. Hodně se vyprávěním prolíná všudypřítomná vojenská šikana i rozvažování o tom, kde jsou její hranice. Zkusil jsem tam nastolit i otázku, proč se to dělo. Jestli to bylo dobře, nebo špatně, to musí posoudit čtenář. Je to samozřejmě popisované z pohledu špagáta, který ty věci pochopitelně nemohl vnímat v syrovosti jako běžný voják záklaďák,“ líčí Klukan.
Na vysvětlení: průběh vojenské služby se výrazně lišil u vysokoškoláků – kteří v Klukanově době sloužili rok – a běžných „záklaďáků“, kteří rukovali na dva roky. Ti se museli na rozdíl od špagátů potýkat se zaběhlým neoficiálním systémem vojenské hierarchie, v němž nováčci – bažanti – měli povinnost až otrocky sloužit mazákům, starším vojákům.
Výjimkou bylo, pokud se voják rozhodl pro takzvanou gumáckou vojnu, kdy se sice vymanil ze šikanózního mazáckého systému, ale neplatily pro něj až do konce vojny žádné úlevy, které měli v systému mazáci. „V knize popisuji i přerod jednoho bažanta, jak se později stal mazákem a jak se pak choval,“ popisuje Klukan.
V knížce se snaží věrně reprodukovat i dobovou vojenskou mluvu. „To byl fenomén sám o sobě, který zná každý, kdo vojnou prošel. Ti záklaďáci nebyli mnohdy schopni říct prostou větu Podej mi sůl, aniž by do té věty vložili další čtyři vulgární slova – a takto mluvili neustále. To byl pro mě tehdy šok,“ vzpomíná Klukan. Knihu doplňují ilustrace Bohuslava Šíra v podobě koláží dobových fotografií, dotvořených kresbami.
