Ačkoli se kniha – jak název říká – zabývá nejstarší historií děkanství v Červené Řečici až do roku 1436 (kdy byly písemné prameny přerušeny kvůli husitským válkám) ve skutečnosti se jedná o nejstarší dějiny středověké kolonizace celé české části nynější Vysočiny. „Řečický děkanát se jmenuje podle pozdější Červené Řečice, ale jeho centrum v Řečici bylo ve skutečnosti na jeho západním okraji, kdežto děkanát sahal až k moravské hranici,“ řekl Nečada.
Přesně na „horké“ historické českomoravské hranici tvořené v centrální Vysočině řekou Jihlavou se dnes nachází město Jihlava.
Až do 12. století – kde se líčení Nečadovy knihy počíná – nicméně pokrýval území na obou stranách českomoravské hranice pomezní hvozd: prales. „Tudy probíhaly cesty spojující Čechy a Moravu a během 12. století toto území začali osidlovat kolonisté. Tehdy byla ve 12. století založena Červená Řečice či Želiv. Odtud kolonisté postupovali k Moravě, zakládali nové vesnice a do 13. století dorazilo osídlení až k hranici Moravy, k dnešní Jihlavě. Už předtím sice kolem Jihlavy existovaly nějaké vsi, ale v listinách je to území zmiňováno jako les,“ řekl Nečada.
Vlastní Jihlavě se v knize nevěnuje, píše o oblasti od Jihlavy na západ – dnešním Pelhřimovsku, českých částech Jihlavska a některých oblastech Havlíčkobrodska. Zabývá se zde také hypotetickým Svataviným újezdem, čili územím zahrnujícím i řečický děkanát, které podle některých listin měla v roce 1187 darovat královna Svatava vyšehradskému kostelu.
Známosti se hodily
Největší pozornost Nečada věnoval osudům farářů a kostelů v oblasti děkanátu a jak se pohybovali během kariéry v rámci pražské diecéze.
„V knize jsem se snažil popsat i kolonizaci oblasti, v návaznosti na niž vznikaly první kostely. Podrobně se zabývám i kolonizací prováděnou želivským klášterem,“ přiblížil Nečada, působící na Masarykově univerzitě v Brně.
V knize mapuje sledovatelnou životní dráhu farářů. „Někteří působili desítky let na jednom místě, jiní měnili kostely, třeba aby se dostali blíž k rodišti, jiní využívali kontaktů na arcibiskupství ke kariérnímu postupu, jak bychom dnes řekli. Byly bohaté i chudé kostely, docházelo ke sporům mezi šlechtici, kteří mohli navrhovat kandidáty na faráře,“ popsal historik.
Zajímavostí je, že například na Lipnici v té době byla zřízena malá kapitula, čili sídlo více duchovních a děkana. „Kapituly bývaly ve velkých městech – na Vyšehradě, u Sv. Víta, ale zde si ji šlechtici založili na hradě, to není obvyklé,“ líčí Nečada.
Stopy nejstaršího řečického děkanátu existují dodnes – podle Nečady pravděpodobně nezanikl žádný z jeho kostelů ani významných sídel. „Nejistotu máme u jejich datování. Ani dnes nevíme, jestli stávající podobě kostela nepředcházela starší stavba, dokud ji nenajdou archeologové,“ řekl Nečada.
Na knize pracoval rok. Čerpal především z knih vikářů pražského arcibiskupství či z listin želivského kláštera, uložených dnes v Třeboni a v Praze.
