Zprávař se zkratkou j. k. měl toho dne napilno. Večerní vydání Moravských novin 22. října 1925 musel zaplnit hlavním textem. Dostal hodně prostoru, však taky sledoval u jihlavského soudu případ, po kterém bažili čtenáři v celé republice.
„Třebíčský mlýn hrůzy. Dnes začal sensační proces za mimořádného napětí!“ vykřikovali toho večera kameloti titulek Moravských novin.
List přinesl článek o dlouho utajeném neštěstí. Stalo se o několik let dřív v Kohnově mlýně v Třebíči. V objektu se sociálními byty, jenž obývala největší chudina. Mlýn hrůzy byl němým svědkem vraždění, oběťmi se stali dva čeští řemeslníci, bratři Poličtí. Vrahům šlo o jejich peníze a věci, které mohli prodat.
Dále z domu za nevyjasněných okolností zmizelo zřejmě až osm přechodně zde ubytovaných židovských uprchlíků z Polska.
Parta zločinců se vyšetřovatelům na jaře roku 1925 postupně nezávisle na sobě, včetně shodných detailů, přiznala k usmrcení, naporcování a rozprodání masa těchto židů. Na konci 1. světové války byl hlad, maso a výrobky z něj šly dobře na odbyt.
Vraždění mělo na svědomí osm lidí. Případ zajímal i v cizině
Dopisovatel Moravských novin 22. října 1925 napsal: „Nelze si ani dnes představiti, jaké pobouření vzbudila v Třebíči zpráva o zločinech, které tam spáchala společnost zvrhlých lidí. Město Třebíč stalo se rázem předmětem pozornosti tisku nejen domácího, nýbrž i zahraničního.“
Vraždy spáchali dva bratři a otec Fejtovi (obuvníci), manželé Dvořáčkovi, Josef Kunst (všichni tři dělníci), Tomáš Mašek (řezník) a Josef Kment.
„O proces jeví se zde přirozeně největší zájem a všude hovoří a dohaduje se o jeho výsledku. Dělník Karel Dvořáček je menší slabší postavy a zarputilého vzhledu a je jistě schopen každého násilí. Jeho manželka Anna je silná a tělnatá a modré její oči tvrdě zírají vpřed. Syn Josef Fejta hledí klidně a nenuceně před sebe a nikdo by v něm nehledal, že by mohl býti účastníkem tak strašných zločinů,“ psaly tehdy Moravské noviny.
Pak barvitě vylíčily, co zjistili vyšetřovatelé. Když jednoho dne roku 1919 záhadně zmizeli bratři Poličtí, vypečená parta roznesla zprávu, že se natrvalo přestěhovali do Rakous, do Lince. Přitom tou dobou už Poličtí byli mrtví a zahrabaní v mlýnské strouze ve dvoře. A okradení o spoustu našetřených peněz.
Když to maso není koňské, je ze žida, odvětil Dvořáček
Po rozpitvání této dvojnásobné vraždy se novinář j. k. zaměřil na lidojedství. „Jan Fejta mladší po svém návratu z vojny v červenci 1918 viděl ve škopcích větší množství masa a hromadu kostí, o nichž se tvrdilo, že pocházejí z koní, čemuž však on nechtěl věřiti. Když tyto svoje pochybnosti sdělil obviněnému Dvořáčkovi, odvětil prý mu tento, že když to maso není koňské, tedy že je ze žida.“
Mladý Jan Fejta pak ještě řekl, že byl při tom, když se kosti v noci házely do řeky pod třebíčskou nemocnicí. Za hlídání inkasoval sto korun.
„Dále udal, že v oné hromadě viděl určitě lidskou hlavu, pak dolní končetiny, kousek odříznuté ruky a rozličné jiné zbytky lidské mrtvoly,“ píše se v dobových novinách.
„Jednoho večera v létě 1918 přišel za jeho otcem asi 50letý židovský polský uprchlík s tím, má-li jeho boty již opraveny. Když žid odcházel, vzal ho obviněný Josef Fejta za ruku, nabídnuv se mu, že ho vyvede bližší cestou.“
V tmavém koutě čekali Mašek s Kmentem. Mašek židovi zasadil ránu sekerou do hlavy, další z party nešťastníka povalili, Kment ho píchl nožem do krku. Pak Dvořáček, Kment a Mašek mrtvého obrali o peníze, rozřezali. Maso naložili do škopků, část vyudili, údajně vyrobili i uzenářské výrobky, a co se dalo, prodali.
Jak senzační proces dopadl? Prapodivně. Obvinění zapřeli, co se dalo. Porota nešla do detailů. Padla doživotí za vraždu bratrů Polických. Otec Fejta šel sedět za podílnictví na loupeži na deset měsíců. Za lidojedství nakonec odsouzen nikdo nebyl.
