Baťovy „škatulky“ měly sloužit jen patnáct let. Bydlí se v nich dodnes

Říkalo se jim Baťovy „škatulky“. U těch několika z nich, které se v třebíčské Borovině dodnes zachovaly v původní podobě, rozeznáme typické rysy – stěny z režného neomítaného zdiva, viditelné betonové překlady nad okny i ploché střechy se siluetami ocelových žebříků se zahnutými madly.

Je to bydlení, na které se prý nedá zvyknout, pokud vám na něm od začátku něco velmi nevyhovuje. Uvnitř jsou stísněné místnosti a dřevěné podlahy. Největším problémem jsou ale úzké strmé schody do patra a do sklepa.

Když Vladimír Karfík, dvorní architekt obuvnického průmyslníka Tomáše Bati, tyto domky zkraje 30. let navrhoval, platily na bydlení jiné normy. A ještě správněji: Karfík tyto normy pomáhal definovat. Pracoval jako kreslič u Le Corbusiera a v USA u průkopníka moderní americké architektury Franka Lloyda Wrighta.

Pak byl vedoucím projektantem u Bati. Pro jeho dělnické kolonie navrhl už domky ve Zlíně. A naprosto stejný typizovaný soubor měl také pro třebíčskou Borovinu, kde se domky stavěly v letech 1935 až 1936. Původně bylo těch domků v Třebíči půl druhého sta – objekty s terasou i bez ní, s terasou z poloviny vyzděnou, dvojdomky a svobodárny.

Dodnes většina z nich stojí, ale drtivá většina už byla majiteli k nepoznání přestavěna. Skoro to tak nevypadá, ale z Baťových dělnických domků byla ubourána opravdu jen malá část.

„Asi deset z nich padlo v 70. letech, když se stavěly tři nové věžáky před vstupní bránou do borovinského závodu,“ řekl někdejší třebíčský městský architekt Lubor Herzán. Původně totiž tvořila Borovinu prakticky jenom tato dělnická kolonie a pak dole – v údolí Stařečského potoka vedle starých mlýnů – mohutný komplex Baťových továren.

Svobodárna určená k demolici

Desetiletí uplynula a další z Baťových „škatulek“ půjde k zemi zřejmě letos. Jde o bývalou svobodárnu v Alšově ulici, kde je dnes obýván v celém domě pouze jediný byt. Dům sloužil pro sociální bydlení a to byl zřejmě jeho definitivní konec.

„Je tak zdevastovaný, že oprava by byla velice nákladná, ať už jde o rozvody, okna, střechu i zateplení. V Třebíči je velký hlad po pozemcích na samostatně stojící rodinné domy, takže bychom ho chtěli v polovině roku zbourat a na konci roku pozemek prodat,“ řekl Pavel Kraus z majetkového odboru třebíčské radnice.

Sociální byty jsou také ve stejném domě naproti v ulici. Ten přežije. „Dva byty jsou tam obsazeny, brzy se asi bude bydlet i ve třetím. Celý dům ale určitě neobsadíme, bydlení tam přece jenom není příliš komfortní,“ řekl Kraus.

Kolem tohoto domu jsou rozházené odpadky, uvnitř se ozývá křik, zpola vyvrácené domovní dveře visí na jediném pantu. Pokojné bydlení v něm asi není. „Bývalo to podstatně horší, teď už je tam klid,“ mávl rukou jeden z lidí ze sousedství. Baťa ani Karfík by asi z takových konců jeho představ o moderním bydlení radost neměli.

Baťovy domky v Třebíči

Dělnická kolonie v Borovině začala vznikat v roce 1932 poté, co zdejší krachující obuvnický podnik koupil Tomáš Baťa. Domy od Baťova architekta Václava Karfíka zde stavbaři budovali v letech 1935 a 1936. V autentickém vzhledu je dnes jen několik z nich. Původně byly mezi domky jen živé ploty.

Ty představy měly totiž své velmi přesné kontury. Baťovi architekti rozkreslili nejen typizovaný vzhled domků, ale navrhovali i rozmístění nábytku a druh výzdoby v interiérech. Radili, jak uklízet, a hospodyňkám například nedoporučovali chování domácích zvířat, protože vedlo k nepořádku.

Baťovým představám o společném živém organismu kolektivu čistých, spokojených a pracovitých dělníků a firmy odpovídala i dobová manýra, kterou architekt Karfík předběhl svou epochu.

„Mezi domky původně nesměly být pevné ploty, jenom stříhané keře, což je trend, který se jinak v architektuře prosadil až mnohem později. Na dvorcích se také nesměla pěstovat zelenina. Zlí jazykové tvrdili, že to bylo proto, aby ji lidé chodili nakupovat do Baťových prodejen. Ale když nastala hospodářská krize, tak byl tento zákaz zrušen,“ řekl Herzán.

Praktickým argumentem pro neexistenci pevných plotů bylo, že se tak ve dvorcích kontrolorům lépe dařilo hlídat čistotu. A domy tím pádem nebyly jeden od druhého nijak skutečně odděleny. Naopak: celá kolonie byla – v představách architektů – jediným propojeným tělem.

Památková ochrana není

Třebíčská dělnická kolonie na rozdíl od zlínské není památkově chráněna, proto si lidé mohli domky přestavět prakticky podle libosti. Ne všichni to tak ale udělali. Václav a Michaela Štarkovi si baťovský domek zvolili zcela záměrně. „Máme rádi domky z neomítaných cihel, a protože je u něj zahrada, bydlíte sice ve městě, ale současně se cítíte jako v přírodě,“ řekl Štarka.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Manželé po koupi domku museli udělat nové odpady, vodovod, elektroinstalaci, vyměnili okna. „Ale například podlahu jsme nechali původní. Odkryli jsme stará linolea, a když jsme viděli dřevo, tak si říkáme, proč podlahu měnit, když je pěkná. Tak jsme ji jen přebrousili a nechali původní,“ popsal Štarka.

Venkovní cihly i bez omítky vydržely na tomto i jiných domcích dodnes bez známek zvětrávání. „Problém je to úzké schodiště, i koupelna a kuchyň by mohly být větší, ale jinak mi dům vyhovuje,“ dodala Michaela Štarková.

Domek Lenky Tekalové patří k těm, které jsou i přes provedené renovace z celé čtvrti dodnes v nejpůvodnějším stavu. Tekalová bydlí v Baťově domku už 30 let. „Například jsme opravili a zateplili střechu, ale nechali jsme původní plochou, chtěla jsem, aby domek zůstal v původním stylu,“ řekla Tekalová. Před garáží domku leží na zemi mosazná klika z časů první republiky. „Ta je původní. Nechala jsem si ji na památku, abych měla kliku,“ řekla obyvatelka čtvrti.