Je to klišé, těžko to ale lze říct jinak - Podklášterský most byl svědkem všeho důležitého, co se v Třebíči od roku 1930 stalo.
Původní železobetonový most měl v počátku název Masarykův. To se psal rok 1930 a Podklášteří tehdy vůbec nebylo součástí Třebíče, naopak se jeho propojení představitelé zuby nehty bránili. I soudně. O povinnosti sloučit se rozhodli až okupační úředníci k 16. dubnu 1944.
„Já se v tom roce 1930 narodil. Bydlel jsem Na potoce, to je kousek odtud. Jako kluk jsem k mostu chodíval, jako dospělý jsem pracoval v Oděvě, což je dům za rohem s výhledem jak na most, tak na přilehlé Komenského náměstí,“ podotkl jeden z Třebíčanů Jan Weigner, když se přišel v tomto týdnu podívat, jak se stroje v první den bouracích prací zakously do zábradlí.
„Pamatuju si z raného dětství před válkou žebračku, sedávala ve vlňáku s nataženou rukou u sochy na mostě. Taky bláznivou Cilinu, měla šedivé vlasy a červené ponožky. Motávala se tam, kde je dnes křižovatka za mostem směrem k centru. A vybavuji si i další ‚figurku‘ - slaboduchého člověka, kterému se děti smály a honily ho. Říkalo se mu Za patama myš,“ zavzpomínal Weigner.
Vybavil si, že před válkou brázdily silnici vedoucí přes most hlavně povozy. A vzpomněl si také na krámky u úpatí na straně dnešního Komenského náměstí. Nacházely se na výhodném frekventovaném místě. O nich se ve svých knížkách zmiňuje třebíčský amatérský badatel Jiří Joura.
„Stávaly tam dvě dřevěné budky: Chomouckova a Štěpánova,“ uvedl. „Dnes bychom řekli, že jde o kiosky s prodejem cukroví,“ upřesnil.
Malé krámky nechalo město zbourat v roce 1953
Židovské město na druhém břehu bylo v době, kdy most začal sloužit, opravdu židovské. Před válkou v něm panoval čilý ruch, mísily se zde rodiny Čechů a Židů. Byla tam spousta řemeslníků a krámků.
Aby se zmírnil terénní přechod, ústil most směrem k Podklášteří náspem. Byl totiž postaven vyšší než ten původní ze železa - aby lépe propouštěl často se objevující povodně.
Až do roku 1953, kdy je město nechalo zbourat, zůstaly stát staré krámky pod tarasem náspu. „Byla tam galanterie slečen Beneschových, pan Spira tam prodával obnošené šatstvo a pan Steinhardt tam míval řeznický krám,“ vybavuje si dodnes Susana Urbanová, která v „židech“ žije od narození. Její židovský tatínek zahynul v koncentračním táboře.
Třebíčská jména Alfred Steinhardt, několik příslušnic rodu Beneschových a Moritz Spira se také objevují v databázi holocaust.cz, která mapuje oběti nacistického vyvražďování. Zmínění Třebíčané už se domů nikdy nevrátili. Jsou u nich poznámky: zahynul, zahynula.
Pro třebíčské Židy to byl za války poslední most, který přešli
Zrovna v těchto dnech před 74 lety naposledy přešli po původně Masarykově mostě. Aby se pak tísnili s další více než tisícovkou Židů z širokého okolí v budově třebíčského gymnázia při čekání na transporty do Terezína. Klíče od domů odevzdali jihlavskému gestapu, s sebou si vzali jen kufr nejnutnějších věcí a deku.
Například Moritz Spira zemřel ještě dřív, než byl vypraven z Terezína transport směrem do Polska. Terezínská lékařka Irma Goldmannová konstatovala jeho smrt v jednu hodinu po poledni dne 19. června 1942. Jako příčinu do úmrtního listu uvedla zápal plic.
Lidé z Třebíče netušili, co se vlastně se třemi stovkami místních zmizelých židovských obyvatel děje. Kusou zprávu do města přinesl až jeden z totálně nasazených, který v Německu náhodou potkal dalšího Třebíčana - Žida Ornsteina.
Těsně po válce se nedaleko mostu směrem do „židů“ usídlili sovětští vojáci. „Tam, kde je dnes Tiché náměstí, měli kuchyň,“ vzpomíná Susana Urbanová.
Lidé otáčeli značky a sovětské tanky bloudily
V roce 1968 byli vojáci v centru Třebíče zase. Po srpnové spojenecké invazi. „Já byl zrovna s rodinou v Tatrách, tak jsem to slyšel z vyprávění. Otáčely se značky, aby si tanky spletly trasu. Jeden zabloudil i na Podklášterský most, tak to tehdá popisovali známí,“ přidal další střípek vzpomínek Jan Weigner.
A nejen zbloudilý tank, ale i povodně se opíraly do přemostění. Řeka Jihlava, loni skoro vyschlá, prokázala v minulosti mockrát svou sílu. Most však pokaždé odolal. Menší povodně se objevily po jarním tání na Velikonoce 1940, po deštích v červnu 1941 a počátkem roku 1947, kdy museli souvislý led při oteplení odstřílet hasiči.
V roce 1985 bylo „horko“ rovnou dvakrát. To má mnoho Třebíčanů dodnes v živé paměti. Střelmistr nejprve uvolňoval nahromaděné kry u Podklášterského mostu 2. února. Vydatně se pak rozpršelo v druhé polovině května. A 21. května se voda odpoledne rozlila v celém centru. Legendární jsou amatérské snímky Třebíčanů na loďkách ve středu města.
Poté se do pilíře Podklášterského mostu mocněji opřely masy vody ještě při povodních v letech 2002 a 2006. Most to ustál i tenkrát.
To, čemu nakonec na sto let projektované dílo podlehlo, jsou tisíce osobních aut a stovky nákladních vozů, které tudy v posledních desetiletích projížděly. Pod jejich náporem se ničila mostovka. Navíc se ukázalo, že jeden jízdní pruh navíc je v dnešní době nezbytností.
Dnes po tomto přemostění řeky Jihlavy nezbylo skoro nic. Tři bagry vykonaly svou práci a po nich už nastoupí čety stavebních dělníků, pod jejichž rukama do podzimu vyroste most nový..
18. května 2016 |
