I když dělal v životě různé práce, tato mu byla podle jeho slov nejbližší. Dodnes potkává lidi, kteří mají potřebu mu říct: „Pamatujete, jak jste mě tenkrát vezl? Děkuji.“ Nesčetněkrát jel s blikajícím majákem a zapnutou sirénou k pacientům, kteří byli na hranici života a smrti.
Časem poznal, že je dobré mít za sedadlem i kus uříznuté hadice. To když zasahovali třeba u hospodské rvačky a někteří bitkaři začali napadat i je, záchranáře. Občas totiž opilci vytáhli i nůž. To se pak hadice jako obranný prostředek hodila.
Rudolf Křivánek začínal na škodovkách dvanáctsettrojkách. Třebíč byla v roce 1976 jedním z prvních měst v Československu, kde rychlí záchranáři začali fungovat v nepřetržitém provozu.
Dispečink měli až do roku 1987 na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO). Tehdy jezdili k pacientům spolu s lékařem, který seděl na místě spolujezdce. Vzadu byla ještě zdravotní sestra z ARO.
Se špatnými brzdami sovětské latvije pomohl až majitel moskviče
Křivánek uznává, že Škody 1203 nebyly zrovna nejrychlejší auta. Někdy s nimi jel přesto k pacientům i stotřicetikilometrovou rychlostí. „To když jsem na to šlápl,“ říká. Žádná škodovka ho ale při výjezdu nezradila.
„Pak nám zkusili dát dvanáctsettrojku pětikvalt, ale to se sukovalo. To auto se vůbec nedalo používat,“ vzpomíná muž, který do Třebíče přišel z Klatov. V posledních letech je známý i díky restauraci Ráchel v židovské čtvrti, kterou v minulosti provozoval a dům spoluvlastní.
Byl také u toho, když třebíčská záchranka pořídila tři vozy značky Latvija z tehdejšího Sovětského svazu. Křivánek se na jejich úpravě podílel s dalšími kolegy řidiči.
„Brali jsme je rovnou z brněnské výstavy. Byly celkem dobré, akorát špatně brzdily. Nevěděli si s tím rady ani v opravně. V Praze nám taky neporadili. Nakonec jsem našel jednoho pána, co měl moskviče. Až ten nám poradil, jak brzdy vyladit,“ popisuje léta improvizace sedmasedmdesátiletý pamětník.
Do latvijí dělal i skříně na různé záchranářské potřeby, jež si předem doma namaloval.
Všiml si, že skoro pokaždé si při nehodě motorkářům zula bota
Pouze jednou se mu stalo, že mu zemřel pacient přímo za zády v sanitce. Shodou náhod to byl právě kamarád v mladém věku. Bydleli spolu v jedné ulici. „Ještě se mě zeptal, kam ho vezeme. To byla jeho poslední věta,“ vzpomíná Křivánek. Ve své práci byl jinak psychicky odolný. „Koukali jsme s kolegy pacienty ošetřit a rychle do nemocnice,“ dodává.
Jeho nejčastějším cílem nebyly autonehody. Více lidé záchranáře volali domů, když se dostal někdo z rodiny do zdravotních potíží. Vzpomíná si i na případ, kdy vyjížděli směrem k Dukovanům k ženě, která se začala dusit po píchnutí vosou do krku. Na křižovatce u Valče pak pacientku přeložili do vrtulníku.
„Když jsme jezdili k nehodám motorkářů, tak jsem si všiml, že skoro pokaždé se jim zula bota z nohy. Jeden odletěl až patnáct metrů, když mu žena v autě zkřížila cestu,“ popisuje.
Škodovkami či latvijemi vyrážel i za hustého sněžení, po náledí nebo za prudkých bouřkových lijáků. Řidičům sanitek pomáhali silničáři, posypávali před nimi led, nebo prohrnovali sníh. Jednou se tahle prodíral velkými závějemi k rodičce do Jaroměřic nad Rokytnou. Vše nakonec dobře dopadlo. Celkem čtyřikrát byl u toho, když ženy rodily přímo v sanitce.
Ředitel hlídal v čekárně, jestli posádka do dvou minut vyjede
Svoje dnešní problémy s koleny připisuje i tomu, jak nosil pacienty na nosítkách, mnohdy i po schodech. Navíc výtahy nebyly moc běžné ani v nemocnici. Když třeba nesl těžší pacienty a šel za mokra po trávě, nohy se mu bořily hluboce do hlíny. „Ale můžu vám říct, že se mi i tak po té práci stejská,“ svěřuje se muž s plnovousem.
Hlavou mu procházejí všechny ty chvíle, kdy uháněl třebíčskými ulicemi ke zraněným či nemocným. Někdy musel i po chodníku, když nebylo zbytí a šlo o sekundy. Pak když přijel na místo, viděl tu směs úlevy a naděje, že sanitka už je na místě.
Asi největší zásah zažil při jednom železničním neštěstí, když vykolejil vlak. Tenkrát se tam sjelo asi padesát sanitek z několika okresů.
V té době museli mít šoféři sanitek v hlavě mapu Třebíčska, navigace neexistovaly. Když pak jeli do konkrétní ulice, pomáhali si s lékařem a sestrou. Vždy jeden z nich věděl, kudy se tam dostat nejlépe.
„Jeden druhého jsme podpořili. A vyjet z nemocnice jsme museli do dvou minut. Ředitel někdy čekal na bráně a kontroloval, jestli čas dodržujeme,“ pamatuje si.
Nejdřív snědl maso. Kdyby musel na výjezd, aby o něj nepřišel
Kvůli práci v sanitce změnil i způsob konzumace obědů. Nejdříve si nechával maso nakonec, v nemocnici ho ale jedl nejdříve. To po zkušenostech, kdy musel utíkat pryč od rozjedeného talíře k volantu.
Rudolf Křivánek zažil i dobu po roce 1989, kdy vozy Latvija ustoupily značce Renault Master. Pak už následovaly mercedesy a volkswageny. Pro srovnání: v prvním roce fungování měli záchranáři na Třebíčsku 720 zásahů. To se psal rok 1977. O třicet let později už to bylo skoro šest a půl tisíce výjezdů za rok.
Život Rudolfa Křivánka ale nejsou jen sanitky. „Měl jsem truhlářskou dílnu. Dělal jsem selské jizby i vozíky za auta,“ vypočítává. Věnoval se i autodopravě. Restauraci Ráchel už neprovozuje. Podnik je momentálně zavřený, ale nový nájemce by tam měl brzy otevřít restauraci s bezmasými jídly. Dům v židovské čtvrti chtějí Křivánkovi prodat.
„Ze všeho nejvíc mě ale bavila práce v sanitce. Kdybych se znovu rozhodoval, tak bych ji šel dělat znovu. Třeba když včas dovezete zachráněné dítě a předáte do nemocnice, to je člověk úplně šťastný,“ uzavřel. Při žádné jiné práci si nepřipadal víc užitečný.
