Jaký poslední rekord jste zaznamenal při svých výjezdech po republice?
Byl jsem v Rožnově pod Radhoštěm. Na úvod oslav 750 let města sezvali lidi na náměstí a společně s cimbálovkou zpívali Rožnovské hodiny smutně bijú. Skončilo to tím, že cimbálovka přestala hrát a zpíval už jen ten dav. Nádherné.
Startuje váš festival. Vytáhnete jeden bod programu, jejž by bylo škoda zmeškat?
Například pana Jiřího Bečváře, který vytváří ze zápalek hudební nástroje. Má jich kolem deseti a spolu s rodinnou kapelou na ně zahrají.
Miroslav Marek
|
Mě zaujal chystaný rekordní pokus, kde má být nejvíc nožních protéz na jednom místě.
My dlouhodobě přicházíme do kontaktu s handicapovanými lidmi, kteří to nevzdali. Je jich hodně. Nejenže žijí plnohodnotný život, oni ještě směřují k nějakému rekordu. Teď někteří přijedou, sundají protézu a podrbou se na zádech. Navíc letos uvedeme do rekordmanské síně slávy Jiřího Ježka, šestinásobného paralympijského vítěze.
Oni rekordem dokážou, že si ze sebe umějí udělat srandu.
Ano. A nám to přijde výborné. Ti lidé už nejsou citliví na narážky, že jim osud něco nedopřál. Na rozdíl od nás, kteří jsme to štěstí měli. To spíš lidé kolem nich je přivádějí do rozpaků. A to tím, že jsou sami v rozpacích, jestli před nimi nemají být v rozpacích. Už je to ale lepší, než to bývalo dřív.
Ještě platí, že jste široko daleko jediné muzeum svého druhu?
Ve střední Evropě ano. Jinak Guinness má svoje stejná muzea. Co vím, tak v Londýně, Kodani a v San Marinu. My máme specifikum, že co exponát, to originál. Ale to nekritizuji ta ostatní, pro turisty je to určitě zajímavá nabídka. Mají i bombastičtější údaje, protože je sbírají z celého světa.
Vy jste před lety upoutali pozornost médií na nejvyššího Čecha Tomáše Pustinu, což mu následně usnadnilo život v posledních letech před smrtí. A to nejen v podobě nového výtahu u jeho bytovky. Jak jste ho našli?
Náhodou jsme se dozvěděli, že tady blízko bydlí někdo takhle veliký. Naše první setkání bylo velmi zvláštní. Potkali jsme se s člověkem, který byl ohromující z několika důvodů. Nejen výškou, která nás zajímala prvotně. Taky povahou, svojí bezelstností. Žil jakoby mimo současný uspěchaný svět s mobily a internetem, kde všechno musí být hned. On tam seděl ve svém pokoji na veliké posteli, kolem něj se rozhostil klid.
Z minulých festivalů rekordů |
Znal jsem to u něj. Taky se vám vše mísilo se smutkem, že ten jeho pokoj v patře připomínal vězení, protože se z něj kvůli zdravotnímu stavu s obtížemi dostával ven?
No právě. Zpočátku váhal, jestli přijet na náš festival. Nebyl zvyklý být mezi větším počtem lidí, protože mezi ně nechodil. My jsme ho ubezpečili i s jeho maminkou, která se o něj starala, že je lidé uvidí rádi. Že ta akce taková je. Nakonec se bavil tím, jak jsme ho měřili. Na festival přijel, a tím se všechno rozjelo. Asi je to tak, že občas někomu vstoupíme do života. A někdy ho někomu i změníme, ale ne vždycky.
Před tímto rozhovorem jsem si pustil film režiséra Roberta Sedláčka Největší z Čechů, který je vlastně o vaší agentuře. Jak se vám ten film líbí? Mimochodem vás v něm hraje Igor Bareš.
(směje se) S Robertem Sedláčkem už jsme spolupracovali dříve. To, co vidíte ve filmu, je umělecká licence. Částečně tam hrají skuteční rekordmani, jiné tam představují herci. Některé příběhy více a jiné méně vycházejí ze skutečnosti.
A líbí se vám ten film?
Když jsem ho viděl poprvé, tak jsem měl rozporuplné pocity.
Že si z celého rekordního snažení udělali srandu?
Ale já tomu rozumím. Téměř na všechno můžeme mít jiný úhel pohledu. Jsme ale rádi, že ten film vznikl. Na jednu stranu to byla propagace našeho Pelhřimova, muzea. Když jsem pak na premiéře viděl reakce diváků, tak jsem byl najednou i nadšený. I lidé psali ohlasy, jak se dobře pobavili.
Martin Myšička tam hraje sběratele čtyřlístků, který nemá v životě štěstí. Takový sběratel existuje?
Ano, je to pan Jaroslav Kosina z Mikulčic.
Výběr z programu festivalu rekordů v PelhřimověPátek 9. června 13.30 - zpěvák Tomáš Klus a rekordní Diktát do nebe 19.30 - galavečer rekordů, do síně slávy bude uveden nejúspěšnější cyklista paralympijské historie Ji říJežek, vystoupení rychlokarikaturisty, nejvíc minikol, největší motorová pila v Česku, koncert skupiny Jelen Sobota 10. června 9.00 - Lukáš Filler, vzdušná akrobacie na šálách 11.00 - Největší sbírka botiček - Jarmila Bursová, známá jako babka z Babovřesk 12.00 - rekordní pokusy: nejvíc lidí bez nohou, nejvíc nožních protéz na jednom místě a recese handicapovaných 14.00 - nejvíc kliků na jedné ruce - legenda české kulturistiky, 72letý Bob Divílek 17.00 - největší kolekce hudebních nástrojů ze sirek 19.30 - galavečer Rekordman roku, muž a žena v akváriu, mistr mýdlových bublin, koncert kapely Zrní 23.00 - ohňostroj u rybníka Stráž |
Má v životě štěstí?
No pozor! Podle staročeského zvykosloví štěstí nepřináší to, že najdete čtyřlístek, ale že vám ho někdo daruje. On už teď asi bude mít štěstí, protože jeho kronika, kde je víc než deset tisíc čtyřlístků, je tady u nás. Ne že by nám ji daroval, ale dlouhodobě zapůjčil. Možná je to ten krůček ke štěstí.
A ten nervózní skinhead v podání herce Marka Taclíka, který pil v kašně pivo z lahve pod vodou? Má reálný základ?
Ano, ale nikoli ve skinheadovi. Ve skutečnosti je to jeden pan učitel a současně potápěč. On se skutečně potápěl tady u nás v kašně. Za 32 vteřin vypil dva lahváče na jeden nádech. Mezi potápěči se dělají takové špílce.
Přišlo mi, že režisér Sedláček udělal z rekordmanů podivíny. Setkáváte se s podivíny?
Občas ano, ale vůbec se to nedá vztáhnout na rekordmany obecně. Naopak z jejich úhlu pohledu může být třeba tento pan režisér podivín. Třeba v situaci, že natáčí film, všichni jsou připravení a najednou se ještě půl hodiny čeká. Nikdo pořádně neví proč. On přitom čeká, až zasvítí slunce, které je za věží. A lidé kolem ho můžou mít za podivína, proč z toho dělá takovou vědu. To je obecný pohled člověka na něco, co je mu méně známé.
Když je řeč o podivínství, můžeme zmínit i mikinu, v níž si přišel právě tento režisér pro vyznamenání na Hrad za prezidentem.
Jasně. Musím však zmínit, že Robert Sedláček je mi vrcholně sympatický, jak jsem ho poznal. Rozumím tomu, že chtěl na něco upozornit, něco demonstrovat. Ale podle mě se to nesluší. Ještě k podivínství. U některých rekordmanů to svádí, dívat se na ně s úšklebkem. A to bych byl nerad, aby naše povídání tak vyznělo. Protože většina rekordmanů jsou lidé vážení ve svém okolí. Uvedu příklad. Minulý měsíc jsme registrovali nejstaršího parlamentního stenografa Jiřího Nováka. Devadesátiletého chlapa, který 65 let stenograficky zaznamenává všechna jednání. A to je světový rekord.
Některé rekordy vypadají nebezpečně. Bojíte se o ty lidi?
Když se někdo chystá k něčemu, co vypadá hodně nebezpečně, tak to jsou profíci, kteří to mají těžce nazkoušené. Už si to v ústraní vyzkoušeli a pak jdou teprve k registraci na veřejnost. To je moje zkušenost. Při prvním kontaktu samozřejmě obava přichází, ale proto s těmi lidmi dál mluvíme, abychom si vše vysvětlili.
Stalo se někdy, že jste to raději zastavili předem?
Stalo, už je to 20 let. Jeden kaskadér chtěl skákat ze Žďákovského mostu. My jsme předem došli k přesvědčení, že to není zabezpečené a nemusí to dopadnout dobře. Proto jsme řekli, že do toho nepůjdeme. Oni přesto tu akci udělali a opravdu to nedopadlo dobře, kaskadér musel do nemocnice. V konečné fázi je ale všechno dobré, je zdravý. Chci tím říct, že si na to dáváme pozor.
Nedávno přeběhl republiku Štěpán Dvořák. Když se ho ptali, proč se nespojil s vámi, tak odpověděl, že by ho to stálo pět tisíc. To je poplatek za vaše služby?
Je to případ od případu. Vezměte si jen to, co se projezdí. A my u rekordů chceme osobně být, abychom za ně ručili. Máme podmínky registrace, ročně zaregistrujeme asi 300 rekordů. Je to spojené s nějakým poplatkem. Ten vyjednáváme s tím konkrétním člověkem. Někdy vycítíme, že ta věc je opravdu dobrá, že bychom to chtěli zaregistrovat, byť ten člověk nechce dát ty finance. Třeba se mu to příčí, nebo je nemá. Proto se s nimi vždy snažíme domluvit. Někdy je to dokonce tak, že k té akci přispíváme a nic za to nechceme. To jsou třeba charitativní záležitosti.
Vaše financování asi stojí na několika nohách: město, kraj, firmy, jednotlivci...
Přesně. Třeba jsme dělali několik let třídění odpadu, což byla zakázka od kraje. To už neděláme. Nebo od města máme větší částku na festival. Taky jsou příjmy ze vstupného do muzea.
Kolik lidí ročně navštíví vaše muzeum?
Pětadvacet až třicet tisíc.
Někteří vaši potomci u vás vypomáhají. Už si vychováváte svoje následovníky?
Snažíme se o to. Je nás teď pět plus externisté. Protože v některých exponovaných víkendech jsme jako komisaři současně až na dvanácti místech v republice.
Víkendy tedy asi moc volné nemáte?
To ne. My vlastně přes týden děláme na tom, abychom o víkendu mohli něco dělat.
