Studentka mezinárodních vztahů a politologie, která absolvovala prestižní soukromé gymnázium Open Gate, svou budoucnost vidí v diplomacii nebo v mezinárodních organizacích.
S Jihlavou ji spojuje nejenom to, že zde několik let vyrůstala u své babičky, ale i trvalé bydliště, které tu stále má. „Jen se sem nedostanu už tak často. V Česku jsem znovu po třech letech,“ vypráví sympatická tmavovláska, která se v Jihlavě zastavila minulý týden na několik dní.
Máte neobvyklé jméno. Co znamená?
Rodina z otcovy strany je z Maďarska. Pojmenovali mě po prababičce a znamená to fialka. Slavím svátek většinou na Violu. Málokdo umí mé jméno vyslovit správně, a tak jsem od mala zvyklá na přezdívky. Většinou mi říkají Bibi nebo Ibi.
Ibolya Běláková
|
Vy jste lingvisticky vybavená. Kolik jazyků jste se učila?
Třináct, ale opravdu plynule mluvím jenom šesti. Kromě slovenštiny je to angličtina, francouzština a japonština. Pak je to italština a konverzačně se domluvím i korejsky. Dříve jsem se učila třeba i tibetštinu a mandarínštinu, ale teď už bych v těchto jazycích nedokázala konverzovat.
Čím to, že vám jazyky jdou tak dobře?
Od malička mě to bavilo. Začínala jsem angličtinou. Pak jsem se dostala k zájmu o Japonsko a začala jsem se sama učit japonsky. Později jsem si vyhledávala i učitele. Nakonec to dopadlo tak, že na gymnáziu Open Gate jsem pro děti vedla kroužek japonštiny.
Vy máte i hudební nadání. Říká se, že kdo má hudební sluch, tomu jdou jazyky lépe. Je tomu tak i u vás?
Je to, jak říkáte. Věřím tomu, že hudební nadání k tomu přispívá. Já jsem začala hrát nejprve na zobcovou flétnu, pak na příčnou flétnu, housle, harfu, ale teď už hraji jenom na příčnou flétnu a piano. Pár měsíců jsem dokonce hrála v Japonsku v univerzitním orchestru, ale musela jsem od nich utéct. Měli tréninky pětkrát týdně a časově jsem to nezvládala.
Málokdo umí hovořit japonsky. Kde se u vás vzal zájem o tuto zemi?
Už od základní školy jsem začala sledovat japonské animované seriály a komiksy. Potom jsem přesedlala na japonskou literaturu. A tam to vlastně začalo.
Kdy jste začala plynně hovořit japonsky?
Plnohodnotnou konverzaci jsem začala mít asi před čtyřmi až pěti lety.
Vy japonsky také píšete. Je pro vás hodně těžké naučit se japonské znaky?
Japonština má tři abecedy. První dvě jsou poměrně lehké, mají po padesáti znacích. Každý znak má jenom několik tahů. Pak je ale třetí abeceda, která tvoří kořen slova - tedy slovesa a podstatná jména. A to už je mnohem těžší. Abyste si přečetli noviny, potřebujete zvládat asi tři tisíce znaků. Já jsem zhruba na této úrovni. Studium japonštiny je celoživotní proces. V rámci studia se připravuji na různé zkoušky. Teď se budu učit na nejtěžší úroveň. A to bude oříšek, protože prý i rodilí mluvčí některé znaky, které v tom testu bývají, neznají. Tak jsem trochu nervóznější.
Je tedy japonština těžký jazyk?
Při studiu je potřeba píle. Ale třeba japonská gramatika je oproti té české naprosto v pohodě. Také výslovnost je pro Čechy jednoduchá. Říkají například tvrdé R jako my.
Proč jste si ke studiu na vysoké škole vybrala právě zemi vycházejícího slunce? Vím, že jste koketovala s Oxfordem.
Byla jsem přijatá na Oxford, obor japanologie. Ale nakonec jsem si říkala, že se mi vlastně nechce studovat japanologii v Evropě. A tak jsem se rozhodla, že skloubím dvě své největší vášně. A to je japonská kultura, jazyk a mezinárodní politologie. Při studiu v Japonsku mohu zároveň pilovat jazyk, studovat kulturu, cestovat a navíc se ještě vzdělávat v oboru, který mě zajímá a budu v něm moci být prospěšná veřejnosti.
Jakým směrem se chcete tedy dál ubírat?
Od malička jsem chtěla pracovat v OSN. Ale teď, jak dělám stáže na ambasádách, mě zaujala práce diplomatů. Přemýšlím, že po dokončení magisterského studia bych šla pracovat na ambasádu do Tokia. A pak bych viděla, zda by mě zajímaly velké mezinárodní organizace. Jsem ale ještě hodně mladá a naivní, a proto chci nejdřív poznat, jak takovéto organizace fungují zevnitř. Člověk může mít zkreslené informace z médií, ale nikdy to nebude takové, jako když to přímo zažijete. Proto plánuji nejdřív nějakou stáž, a až pak se rozhodnu, kde zakotvím. V každém případě teď chci ještě studovat, dokončit magisterské studium, možná si udělat doktorát, sbírat zkušenosti a cestovat.
Vysvětlete mi prosím, v čem je studium na vysoké škole v Japonsku jiné?
Přiznávám, že jsem se toho ze začátku trochu bála. Chtěla jsem si to udělat jednodušší, a proto jsem si vybrala program, který je v angličtině. Když si pak člověk projde všemi povinnými kurzy, může si vybírat různé fakulty v jakémkoli jazyce. Většinou si dávám sedmdesát procent hodin v angličtině a třicet procent v japonštině.
Na které univerzitě studujete?
Je to univerzita Keio v Tokiu. Má několik kampusů. Já jsem měla ten, který byl nejdál. Bydlela jsem přes hodinu jízdy vlakem od Tokia, takže jsem musela všude dojíždět. Ve vlaku jsem denně trávila tři hodiny. Ale to je v Japonsku docela běžné. Nájmy jsou mimo Tokio o něco levnější. Ale tento měsíc jsem se konečně přestěhovala přímo do Tokia. Mám to blíž do ambasád, kde jsem na stážích, a měním i kampus.
Býváte ve škole dlouho?
Stane se, že několikrát do týdne odcházím ze školy v devět nebo v deset večer. Ale to je spíš výjimečné. Někdy nás ale nutí a musíme tam být třeba do tří do rána.
Prosím?
Ano, třeba architekti mají ve svých učebnách spacáky. Přespávají tam docela často. Hned ráno se jdou znovu učit. Já jsem na tom ještě docela dobře. Stěžovat si nemohu.
Co tam tak dlouho dělají? Neumím si to moc dobře představit.
Mají přednášky a strašně moc práce a úkolů. Já si to zařizuji tak, abych měla mentální a fyzické zdraví v rovnováze. Je třeba si trochu dupnout a zařídit si to tak, aby vám to vyhovovalo. Vzhledem k tomu, že jsem cizinka, nemusím se tolik podřizovat autoritám jako rodilí Japonci.
V Japonsku žijete třetím rokem. O Japoncích se říká, že jsou pracovití, pečliví, ve všem velmi precizní. Je to tak?
Ano, jsou extrémně pracovití. Proto je tam statisticky největší počet sebevražd. Lidé jsou tam přepracovaní, neumí říct ne a je tam tradice podřizovat se autoritě - ať je to rodič, nebo šéf v práci. Co řekne, to je základ.
Narážíte tam se svou evropskou mentalitou, nebo jste se také musela podrobit?
Záleží, jaký mají předsudek o konkrétní národnosti. Podle toho k vám budou přistupovat. Až poté, co vás poznají, budou se k vám chovat podle toho, jaká doopravdy jste. Čechy mají obecně rádi. Já jsem nikdy neměla problém. Nemám japonské rysy, takže i kdybych měla japonské občanství, nikdy nebudu Japonec. Znám Čechy, kteří jsou tam ženatí a žijí tam třicet let, ale vždy s nimi budou zacházet jako s cizinci. Na druhou stranu vidím, že se společnost mění a je více multikulturní.
Vy máte i japonského přítele…
Ano. Japonci jsou těžší na vztah. Je to jiná kultura. To, co u nás znamená gentleman, je v Japonsku něco jiného. Tam vám nikdo dveře nepodrží, je tam také stále zažitá kultura podvádění. Muž je v sociálním postavením stále nad ženou. Doufám, že jako budoucí diplomat budu moci s otázkou sexismu v Japonsku pracovat. Nelíbí se mi, že muž má stále vyšší postavení než žena. Nechci proto mít s tradičními Japonci vztah. S mým přítelem je to ale jiné. Vyrůstal v zahraničí, je nad věcí a má mezinárodní rozhled. Spolu si povídáme anglicky, protože pro něj to je lehčí než rodný jazyk.
Dokážete si představit, že byste tam založila rodinu?
Rodiče přítele by si přáli, aby to bylo co nejdříve. Ale já chci ještě posbírat co nejvíce zkušeností. I kdybych se chtěla usadit, nevím, jak by to s prací diplomata či v mezinárodních organizacích šlo sladit. Ale ano, v Japonsku by se mi líbilo.
Kdy jste se poprvé podívala do Japonska?
Poprvé jsem tam byla někdy před čtyřmi až pěti lety, když mi maminka zařídila jazykový kurz. Podruhé byla letenka výhrou za vítězství v řečnické soutěži, no a pak už jsem se tam stěhovala na univerzitu.
Vy se kromě studia a různých stáží věnujete v Japonsku i modelingu.
Já to beru jako další brigádu. Jsem na volné noze a pracuji s různými agenturami. Protože nejsem moc vysoká, natáčím hlavně reklamy do televize nebo seriály. Objevila jsem se i v jednom filmu. A právě hereckou část této práce mám nejraději. Baví mě zakázky, kde mohu mluvit japonsky. Oni tedy mají rádi, když se v seriálech a reklamách chováte jako cizinec, takže musíte mluvit se špatným přízvukem. Hrozně mě baví i hlasové herectví - dabing. Nejčastěji namlouvám japonské seriály do francouzštiny. Je trošku těžší to vše skloubit se školou, ale dá se to zvládnout. Dokonce občas doučuji i angličtinu.
Vy jste vystudovala v Česku Kellnerovo soukromé gymnázium Open Gate. Máte pocit, že vám pomohlo otevřít dveře do světa?
I kdybych studovala na jiném gymnáziu, pořád bych byla ta stejně zvídavá holka a stejně tak by mě zajímalo Japonsko. Ale studium na gymnáziu Open Gate mi neskutečně pomohlo. Nastoupit tam byla zatím asi má nejlepší volba v životě. Já jsem tam totiž původně moc nechtěla. Byla jsem v páté třídě, bála jsem se být na kolejích, děti nosily uniformy. Ale nakonec se mi tam moc líbilo. Tvrdé studium angličtiny mě vybavilo neskutečnými možnostmi. Měli jsme různé výměnné pobyty. Díky Open Gate jsem se podívala například do Indie, několikrát do Anglie, do Francie, byli jsme i ve Švýcarsku na lyžích. Když jste v takovém mezinárodním prostředí, změní vám to pohled na svět.
