Jak často se dostanete na Vysočinu, kde jste trávil dětství a mládí?
Každý rok. V Pivonicích (obec pod zříceninou hradu Zubštejn na Bystřicku, pozn. red.) se narodil můj otec. Mám dvě sestry, jednu v Brně, druhá žije v Olomouci. Potkáváme si vždy při nějakých koncertech či rodinných oslavách. Vzpomínám si, že jsem před třemi roky koncertoval ve žďárském kostele svatého Prokopa. Ale letos přes léto jsem se nikam nedostal, protože jsme měli v katedrále už sedmý ročník varhanního festivalu. Ten trvá celý červenec a jsem tady blokován, jelikož zajišťuji zázemí. Také byla letos v létě v Praze fyzikální konference, kam se sjíždějí uznávaní kvantoví fyzici. Vždy po přednášce mají diskusi a pak koncert. Bylo to hodně nabité léto.
Josef Kšica
|
Stihl jste si užít nějakou dovolenou?
Neměl jsem žádnou. Jen v únoru jsem byl čtyři dny na cestách po Evropě, protože jsme vybírali varhanní firmu, která postaví nový nástroj v katedrále. Obhlíželi jsme velké nástroje v Bratislavě, Vídni, Paříži, Bruselu i v Německu. Nakonec komise vybrala španělskou firmu Gerhard Grenzing.
Na konci roku 2019 by už měly nové varhany ve svatovítské katedrále znít. Nějaký čas už běží sbírka, díky které už se na nový nástroj vybralo přes 50 milionů korun, což je zhruba 70 procent cílové částky. Překvapil vás ten zájem?
Podstatný byl listopadový koncert v katedrále, který moderoval Marek Eben. Jen během koncertu se vybraly snad přes dva miliony korun. Už to vypadá velmi slibně. Hodně k tomu přispěla adopce píšťal.
Všiml jsem si. Některé stojí i 300 tisíc korun, což není zrovna málo.
Ty už jsou všechny prodané. Nejen firmy to vzaly prestižně. Ještě se řeší podoba prospektu (viditelná první řada píšťal, pozn. red.), musí totiž zůstat volná celá rozeta nad hlavním portálem. Přispěly například i Vejprty na hranicích s Německem, kde jsem byl už několikrát hrát. Vejprty si budou díky sbírce mezi lidmi adoptovat dvě píšťaly nových varhan.
Jaký bude nový nástroj oproti tomu současnému, o kterém se už po dostavbě katedrály za první republiky mluvilo jako o provizorním řešení?
Melzerovy varhany jsou romantický nástroj, jsou umístěny na Wohlmutově kruchtě v transeptu katedrály naproti Zlaté bráně. Svým zvukem zaplní asi dvě třetiny prostoru. Ten nový nástroj, který vznikne na kůru pod rozetou v západním průčelí, naplní svým zvukem katedrálu celou. Nové varhany měly vzniknout už několikrát. Chtěli je stavět Němci před koncem války, k oživení myšlenky došlo i za pražského jara v roce 1968, což po invazi zase zhaslo. Možná je dobře, že vzniknou až nyní. Nejvíc se o to zasloužil pan kardinál Dominik Duka, ještě s prezidentem Václavem Klausem uzavřel dohodu o užívání katedrály. Vznikne nástroj jako ve velkých francouzských katedrálách. Melzerovy varhany vždycky zůstanou pro sbor, kapelníka a varhaníka. Nový nástroj bude vhodný pro vrcholy liturgie, varhanní festivaly a podobně.
Takže při mších se budou používat oba nástroje?
Při těch velkých určitě. Ty varhany se nestaví jen pro několik desetiletí, ale století. Proto nástroj v ceně kolem 70 milionů není vlastně ani moc drahý, protože nová nízkopodlažní kloubová tramvaj pro Prahu stála 80 milionů. Není to tak, že by církev rozhazovala. Ten nástroj musí být už jen vizuálně mimořádný, a když zazní, bude to další dimenze, světový zážitek. Varhany vzniknou ke cti a chvále Boží, hudbu budou poslouchat andělé, Bůh a lidé.
Když to zlehčím, pak už ale nebudete mít vůbec žádné volno. Předpokládám, že za vámi budou jezdit organologové a varhaníci z celého světa, ne?
Abychom je mohli pozvat, musíme také sehnat nějaké peníze na honoráře. To není jen o zážitcích.
Letos jste o půlnoční mši opět zpívali Rybovu mši. Hrajete ji často?
Občas ji dělám i koncertně, například týden před Vánocemi jsem ji hrál v Mostě. Nevyhýbám se tomu, poslal mě tam můj syn, sám je excelentní varhaník. Rybovu mši děláme po změně dramaturgie v katedrále už několik let přímo o půlnoční mši. Dříve se dělávala velká mše se sborem a orchestrem v deset hodin na Boží hod, o půlnoci se zpívaly koledy a před mší pastorely. Například předloni jsme testovali devadesátičlenný sbor na hlavní kruchtě právě kvůli novým varhanám.
Jak zvládáte ten vánoční nápor?
Po půlnoční mši většinou přespím v Mladotově domě vedle katedrály, protože ráno v šest už zase vstávám, abych vše připravil. V půl deváté je další mše a v deset ta hlavní. Všichni hudebníci mají ráno kruhy pod očima. Na Boží hod jsme hráli Missu pastoralis Roberta Führera, který byl v 19. století kapelníkem v katedrále. Letos jsme se spojili s jabloneckým sborem Janáček. Jsou tak nadšení, že sedli do aut a přijeli zpívat do Prahy.
To se všichni na kruchtu vejdete?
Letos jsem se obával, abychom se vešli, bylo nás kolem padesáti. Když je nás moc, hrajeme pod kůrem. Už jsem měl i 360 zpěváků ve sboru, to tady zrovna byl pařížský arcibiskup. Ten koukal. Dobře to dopadlo, takové věci se obvykle dělají na jednu zkoušku, takže musíte vědět, že sbor už to má nacvičené předem.
Kolik času cvičíte s katedrálním sborem před svátky?
Dva týdny před Vánocemi dvakrát týdně se zpěváky, pak s orchestrem. Není moc času, jede jedna slavnost za druhou, například 17. listopadu jsme dělali Mozartovo Requiem.
Vy sám jste při půlnoční dirigoval?
Ano. A můj syn Přemysl hrál na varhany.
Mluvíte o něm jako o excelentním varhaníkovi. Už vás hudebně přerostl?
Podívejte, jako regenschori se musíte věnovat i organizaci, aby to fungovalo. Syn je ještě mladej, je mu šestatřicet a má čas na cvičení, může hrát i těžké věci. Já vycházím z repertoáru nebo okruhu skladeb, jaký mám, k tomu občas něco nacvičím a komponuji.
Co jste naposledy složil?
U příležitosti pražské konference kvantových fyziků jsem složil takovou klavírní skladbu pro britského fyzika sira Johna Pendryho. On je totiž výborný klavírista. Věnoval jsem mu klavírní skladbu Cesty pražských židů. Neměl jsem moc času, za čtyři dny jsem ji složil a šestý den jsem ji hrál v Rudolfinu.
Cvičíte každý den i při svých organizačních povinnostech?
Určitě. I před koncertem v Mostě jsem si ještě přehrál „Rybovku“.
Kam vůbec řadíte tuhle slavnou skladbu rožmitálského učitele?
„Rybovka“ je nádherná. Jako nemá žádný národ cyklus symfonických básní Má vlast, tak je i Rybova mše Hej mistře jedinečná. Kouzlo je v tom, že se dělá jen jednou za rok a nepřejíte se jí. To je, jako když si dáte jednou za rok k večeři kapra. Ale mám rád i vánoční mši od Jana Dismase Zelenky, ta je ale latinsky, zatímco „Rybovka“ česky. Ryba byl hodně poetický, texty si vytvořil sám, přitom měl složitý a strastiplný život, nakonec ho sám ukončil. Ale hudba tomu nenapovídá, je hrozně optimistická a přináší radost. I Němci mají „Rybovku“ rádi. A kolegové ji hráli ve Švýcarsku, i tam z ní byli lidé dojatí.
Máte tři syny. Jste rád, že ten nejstarší pokračuje ve vašem „řemesle“?
Ano. Je varhaník, ještě k tomu studuje dirigování, na konci prosince jede koncertovat do Německa s brněnským filharmonickým orchestrem. Druhý syn chce být kondičním trenérem, ten nejmladší zpívá, teď měl ve školní „Rybovce“ basové sólo a chtěl by se stát zpěvákem.
Až na jednu výjimku jste kompletně hudebnická rodina.
To ano, moje manželka Pavla je zpěvačka. Je sice vystudovaná zemědělská inženýrka, ale oboru se nevěnovala a stala se pěvkyní. Teď už spíše učí, konkrétně na „zuškách“ ve Vraném a Kralupech nad Vltavou.
Jméno Kšica má pořád dobrý zvuk na Bystřicku, lidé si tam ještě pamatují vašeho otce.
Můj otec byl učitel, hrál na několik nástrojů. To bývali tenkrát takoví nositelé kultury. Když můj otec byl ve Věchnově, nacvičoval i divadlo. Učitel byl takový spiritus agens veškerého života na vesnici. To už se datuje od dob Jakuba Jana Ryby. Ale za Ryby třeba ti učitelé byli také varhaníky v chrámech, kdežto v padesátých letech minulého století už bylo ideologicky nemožné, aby učitel hrál v kostele. Maminka zpívala a hrála na klavír, dá se proto říct, že jsem vyrostl v hudební rodině. Doma jsme od mládí hráli a zpívali, otec hrál na flétnu, já jsem ho doprovázel na klavír.
A jaká byla vůbec vaše cesta k varhanám?
Můj otec měl bratra, římskokatolického faráře v Olešnici na Moravě. Za ním jsme jezdili dost často. Tam jsem se poprvé posadil za varhany, když mi bylo asi deset let. To byl pro mne takový zážitek, který mne tak pronásledoval, že jsem šel po maturitě studovat na brněnskou konzervatoř, pak jsem šel na Akademii múzických umění do Prahy. Na začátku jsem se živil zpěvem, prošel jsem několik sborů.
Děláte ještě novodobé premiéry starých skladeb?
Ano, každý rok se snažím připravit jednu. Jde o různé mše a moteta ze svatovítského archivu, které je nutné přepsat z dobových, obvykle barokních partitur. Je to takové oživování historie. Svědčí to o bohatém hudebním životě v katedrále. Ale musel bych mít deset životů, abych vše stihl. Například loni jsem si objednal z pařížské knihovny Requiem Františka Xavera Richtera. Na takové věci bych potřeboval kolem sebe tým lidí a více peněz.
Vnímám kolem sebe na Žďársku, že se více než dřív opravují nebo staví úplně nové varhany. Vidíte to stejně?
Je to tak. Konečně se dává všechno do pořádku. Opravuje se kostelní inventář a lidé přispívají. Nejlepší je, když faráři spolupracují a komunikují s vedením obce, pak se dá leccos vytvořit. Nejhorší jsou hádky, které vidíme v politice.
K rozhovoru jsme se sešli v den šestého výročí úmrtí prezidenta Václava Havla. Máte na něj nějakou speciální vzpomínku?
Osobní ne. Ale zúčastňoval se velkých bohoslužeb. Když zemřel, z requiem jsme skočili rovnou do Vánoc. V pátek byl pohřeb a v sobotu Štědrý den. To byl hodně exponovaný týden. A pamatuji si, že jsem byl coby zpěvák Pražského filharmonického sboru už u Havlovy inaugurace.
