„Je to tak. Pro mě byly dva roky na vojně v Dukle hrozně důležité, skvělé. Poznal jsem tady manželku a taky dědu a babičku Holíkovi. Mám to tu moc rád,“ svěřuje se osmapadesátiletý pardubický rodák.
„Vztah k Vysočině jsem měl ale vždycky, protože se můj tatínek narodil v Hluboké u Ždírce a chalupu jsme měli ve Škrdlovicích u Velkého Dářka. Jako malý kluk jsem sem jezdil pravidelně za babičkou na prázdniny. Od dětství jsem cítil, že na Vysočinu patřím,“ dodává.
Co vám v poslední době udělalo největší radost?
V osobním životě určitě vnoučata, celkem už jich máme pět. Ale zatím jen od dcery a staršího syna, mladšímu se do toho pořád nějak nechce.
František Musil
|
Kolik je nejmladšímu vnoučeti?
Narodilo se před pár dny. Jmenuje se Jakub a je od dcery Danči. Davidovi se narodil syn během letošního play off.
To by měl váš tchán Jaroslav Holík velkou radost. Co si pamatuju, tak vždycky říkal, že čím víc dětí člověk má, tím je to lepší...
Však on to ví, že se malej narodil. My za ním chodíme na hrob každou chvíli a říkáme mu, co je u nás nového.
Kdy naposledy jste si pro sebe pomyslel: Copak by na tohle asi děda řekl?
To si říkám často. Teď nedávno třeba při nominaci nároďáku před mistrovstvím světa. Zajímalo by mě, jaký by k tomu měl komentář. Ale vzpomenu si i jindy, při nehokejových věcech. To vždycky zajdu za babičkou Holíkovou a ptám se: Copak na to říká děda? (usmívá se)
A jaká je obvykle její reakce?
Ona babička po dědovi spoustu věcí přebírá. Je to taková naše rodinná vrba. Když člověk tápe, jde si za ní popovídat. Někdy potřebujeme pohladit, jindy nakopnout. Obojí zvládá výborně. (směje se)
Už jsme zmínili vaše vnoučata, tak by mě zajímalo, jak byste se charakterizoval jako dědu?
To asi nedovedu, ale vím, že je to hodně náročné. Nedávno jsme zkusili hlídat tři děti najednou a musím říct, že to bylo skoro tak těžké jako kdysi trénink v Jihlavě. (směje se) Ale teď vážně, užíváme si to, je to pro nás super zpestření. Za posledního půl roku jsem byl v zoo tolikrát jako předtím ani za patnáct let. Stejně tak jezdíme vlakem víc než x let předtím. Jsou to super zážitky.
Vaše osobní radosti jsme už probrali, ale co ty hokejové, byly nějaké?
Potěšil mě Třinec, protože dokázal, že vítězná nátura v týmu zůstala. Každý je nahraditelný. Předtím jsem samozřejmě fandil Pardubicím kvůli svým klukům, ale když Dynamo vypadlo, měl jsem jasno, komu budu fandit.
Musíte být určitě nadšený, že oba synové hrají v jednom týmu, navíc ve vašem mateřském. Nebo máte nějaké výtky?
Samozřejmě, že z toho mám radost, Pardubice jsem vždycky sledoval. A fandím panu Dědkovi (Petr Dědek, šéf Dynama – pozn. red.), protože si myslím, že on má jako jeden z mála lidí možnost a schopnost dostat klub tam, kam patří. A kde byl za Zbyňka Kusého.
Navenek ovšem občas Petr Dědek působí některými svými prohlášeními trošku jako neřízená střela, nepřijde vám?
Všichni se učíme... Ale on už taky něco dokázal, a proč by to nemohl přenést do sportovního odvětví? Myslím si, že je natolik chytrý, že pozná, že hokejová komunita je trochu jiná a je potřeba zvolit možná jinou taktiku. Podle mě ví, co si může dovolit.
Když už jsme zmínili vaše radosti, nemůžeme asi opomenout ani chmury. Co vás v poslední době nejvíc rozesmutnilo?
Jednoznačně smrt Petra Klímy. To byl pro mě hrozný šok. Strávili jsme spolu rok na vojně, během kterého se z nás stali velcí kamarádi. Já, on, Petr Rosol a Jirka Šejba jsme byli na jednom pokoji a s tou vojenskou lodí pluli, jak jen to šlo. Občas jsme ji, pravda, trochu víc rozhoupali, z čehož byl trenér Standa Neveselý dost nervózní. Bál se, abychom se nepřevrhli. Byly to krásné časy.
Je pravda, že v 58 letech by lidé ještě neměli umírat...
Přesně tak, byl ještě mladý. Člověk si myslí, že je nesmrtelný, že ještě není na řadě, a podívejte se, najednou se kácí v našem lese. Budu na Petra vzpomínat jako na výborného parťáka a člověka a jako na geniálního hokejistu.
Často říkal, že mu dva roky vojny změnily život, což u vás asi bude podobné. Mám pravdu?
Samozřejmě. My jsme tehdy všichni odcházeli do Jihlavy jako děti, nebo možná jako kluci, a až vojna z nás fakt udělala chlapy. Najednou jsme nebyli tolik vázaní na mámu a tátu, na domov.
Však jste to také někteří dokázali tím, že jste po vojně utekli za moře do NHL...
Měli jsme svoje sny, za kterými jsme si chtěli jít.
Volil byste stejně, kdyby vám někdo řekl, že za tři roky přijde revoluce a pak už se bude moci chodit do zahraničí naprosto legálně?
Jasně, utekl bych znovu. Nelituju ničeho, bylo to tak, jak to mělo být. Vezměte si třeba, že v případě otevření hranic bych nemusel být natolik dobrý, abych se uplatnil mezi konkurencí všech těch evropských hráčů. Každý si prostě musí najít svůj správný čas, rozhodnout se. A já o svém rozhodnutí nikdy nepochyboval.
Ani vás nikdy nenapadlo, co by bývalo mohlo být, kdyby vás při útěku chytili?
Já si myslím, že jsem došel až tam, kde jsem, jen proto, že jsem si takové myšlenky nepřipouštěl. Možná, že kdybych o tom takhle přemýšlel, nikdy by to nevyšlo.
Pro dnešní mládež je něco takového věc nepředstavitelná...
Každá doba má svoje. My jsme třeba byli díky tehdejšímu systému psychicky odolnější. Dneska mají hráči zase docela jiné problémy. Jsou to výborní sportovci, ale jejich sociální vztahy jsou docela jiné.
V jedné ze svých odpovědí jste zmínil i trenéra Neveselého. Máte informace, jak je na tom zdravotně?
Děda Holík vždycky říkal: On nás Standa při těch svých trénincích zničil a teď nás všechny přežije. A opravdu tu dědovu generaci přežil. Jenže teď začíná přežívat i tu naši. Ale to říkám jen v legraci. Co mám informace, není na tom ideálně, ale v jeho věku (87 let) je každý dobrý den fajn.
Na svoji Duklu to má teď každopádně dost z ruky, protože hokej z Jihlavy kvůli chystané stavbě nové arény na minimálně tři roky zmizel. Mimochodem, vy jste loni na zápasy do Pelhřimova či Jindřichova Hradce jezdil?
Víc jsem jezdil na juniory, z těch jsem měl obrovskou radost. Samozřejmě že situace s halou není a ještě nějakou dobu ani nebude jednoduchá, ale já se v souvislosti s tím bojím právě o mládež. Aby rodiče neztratili chuť vodit kluky na zimák. Na druhou stranu – nemít zázemí a pohodlí, to může kluky zocelit. A jsem rád, že junioři všem ukázali, že se dá hrát dobře a vysoko i v těžkých podmínkách.
Ideální hokejové prostředí a zázemí asi neměl ani váš švagr Bobby Holík při své trenérské štaci v Izraeli. Ještě pořád se tam věnuje mladým hokejistům?
Skončil, protože jeho dcera je na univerzitě a on jí pomáhá. V Americe je to zvykem. Jsme s Bobbym v kontaktu přes telefon, ale třeba babička se za ním letos jela i podívat.
Překonal strach z trenéra a odvezl mu dceru František Musil s manželkou Andreou ještě v době, kdy jejich děti Dana, David a Adam byly malé. Dnes už má dcera sama tři potomky a synové hrají hokejovou extraligu v Pardubicích. Dva roky vojny v Jihlavě daly Františku Musilovi nejenom dostatek odvahy na to, aby zkusil štěstí v zámořské NHL, ale našel si během nich také svoji životní partnerku. Každopádně i v tomto případě je potřeba použít slovo odvaha, zakoukal se totiž do dcery přísného trenéra Jaroslava Holíka Andrey. „Ája byla v té době známá tenistka a my s klukama v Dukle jsme celkově tenis sledovali. A protože občas přijela domů do Jihlavy, tak jsme se potkali,“ vzpomíná bývalý hokejový obránce. „Abych řekl pravdu, tak úplně přesně si naše seznámení už nepamatuju, jenom vím, že jsem tehdy ještě neměl moc odvahy přemýšlet, že bych s ní mohl začít chodit,“ směje se. Obava z reakce budoucího tchána ovšem časem přece jen ustoupila. „Myslím, že děda poznal, jaký jsem. A já zase, jaký je on, takže mezi námi vznikl jakýsi vnitřní respekt. Měli jsme i podobné povahy. Vzájemně jsme si sedli,“ prozrazuje mistr světa z roku 1985. Jejich vztah s Jaroslavem Holíkem dokonce přežil i situaci, kdy se tehdy jednadvacetiletý Musil rozhodl emigrovat do Ameriky a trenérovu dceru vzít s sebou. „Byl to určitě dobrý krok. Pořád jsme s Ájou spolu, máme tři krásné děti a teď už i pět vnoučat,“ raduje se bývalý výborný obránce. Zdá se tedy, že společná dynastie klanu Holíků a Musilů bude mít své hokejové pokračovatele. „Zatím máme tři vnuky a dvě vnučky, takže asi postavíme nějakou smíšenou pětku,“ směje se Musil. |
