„Nebyl jsem spokojený se slovenským štátom, tak jsem jim uletěl.“ Jako by se vlastně nic nedělo a byla to naprosto samozřejmá věc. Tak mluvil o svém útěku ze Slovenska do Polska Imrich Gablech. V tu chvíli se on i jeho kamarádi stali dezertéry.
Velký úlet, jak se dnes jejich odvážná akce nazývá, se odehrála na letišti ve slovenských Piešťanech 7. června 1939. Osm vojáků tam prakticky ukradlo čtyři letadla a uletělo s nimi do 500 kilometrů vzdáleného polského Deblinu.
„V historii československého letectví je mnoho zajímavých událostí, o nichž se toho už dnes moc neví. Toto je jedna z nich. Chceme poukázat na hrdinství pilotů, kteří se nesmířili se situací na Slovensku a střemhlav se vrhli do neznáma,“ konstatoval Zdeněk Sadecký, předseda jihlavského Czech Spitfire Clubu.
Právě tento spolek letošní kulaté výročí úletu připomene. V pátek na minutu přesně z piešťanského letiště odstartuje stroj, který poletí ve stopách válečných pilotů. Součástí budou i vzpomínkové akty nebo třeba promítání filmu o Imrichu Gablechovi, který s ním Czech Spitfire Club natočil.
„Připomeneme, že velký úlet nebyl jen hrdinnou událostí, ale že se při jeho plánování, přípravě a realizaci jeho aktéři dopustili i spousty chyb. Naštěstí pro ně vše nakonec dobře dopadlo,“ dodal Sadecký.
Z vyhlášení samostatného slovenského státu 14. března 1939 nebyli všichni slovenští piloti nadšeni. Mnozí měli zakořeněny ideje čechoslovakismu. K jejich nesouhlasu v té době přispělo německé drancování slovenských letišť i vznik polovojenských Hlinkových gard, jejichž členové se na armádu dívali skrz prsty.
U 64. letky v Piešťanech proto vznikla ilegální skupinka tvořená letci a pozemním personálem, která se postupně rozrostla na osm mužů.
Byli to Imrich Gablech, Jozef Hrala, Ľudevít Ivanič, Jozef Káňa, František Knotek, Ján Lazar, Jozef Rehák a Karol Valach.
V květnu 1939 začaly z Polska prosakovat zprávy o vznikající československé legii. Právě Polsko tedy bylo cílem skupiny. Jenže jejich plánovaný útěk mohl skončit ještě dřív, než vůbec začal.
Na počátku června se část skupiny opila v restauraci. Oslavné výkřiky na adresu Sovětského svazu a Stalina nakonec účastníky pitky poslaly do vazby. Propuštěni byli až poté, co výroky „hodili“ na neznámé civilisty. Přesto měli zakázané vycházky.
Bylo jim jasné, že úlet musí urychlit. Rozhodli se pro 7. červen, který v roce 1939 připadal na středu. Večer před tím uspořádali malou rozlučkovou oslavu, při níž se vypilo 75 piv. Nikomu ale o svém úmyslu neřekli.
Zmatky, nervy a lehkovážné přelety nad kasárnami i vesnicí
Ve středu byl církevní svátek Božího těla. Na letišti v Piešťanech byl klid, ráno se odehrálo jen pár cvičných letů.
Ľudevít Ivanič, který byl hlavním mechanikem, připravil a natankoval čtyři stroje. Pokud se někdo ptal, co s nimi dělá, odpovídal, že je připravuje na leteckou přehlídku. Na dráze brzy stály tři průzkumné lehké bombardovací stroje Letov Š.328 a jeden bombardovací stroj Aero Ab.101.
Posádky úletuDne 7. června 1939 uletělo osm příslušníků SVZ za použití čtyř dvoumístných letadel (3x Letov Š.328, 1x Aero Ab.101) do Polska. Za typovým číslem letounu je jeho číslo výrobní. Š.328.344
Š.328.155
Š.328.342
Ab.101.15
|
Start ale byl jako z hororu. Ačkoliv se piloti dohodli, že první odstartuje nejpomalejší aero, nejspíš zapracovaly nervy. Jako první se vznesly dva letovy. Když to posádky dvou zbývajících letadel viděly, začaly zmatkovat.
Aero pilotoval Jozef Hrala. Ten se však až při startu svěřil, že tento typ letadla nikdy neřídil. Mechanik Ivanič mu pak z pozice pozorovatele radil, co má dělat. Přetížené letadlo už na zemi kličkovalo, z dráhy se stěží odlepilo, jen těsně minulo hangár. Navíc Hrala zapomněl otevřít žaluzie na chladiči a motor málem uvařil. Na závěr odstartoval s posledním letovem Gablech.
Lehkovážně si piloti počínali i ve vzduchu. Proletěli nízko nad kasárnami a mávali kamarádům. Vystoupení zopakovali nad Lietavskou Lúčkou, kde měli Gablech a Lazar děvčata. Pak proletěli i nad letištěm v Žilině. O jejich úletu už se v tu dobu vědělo, tak po nich z letiště stříleli. Naštěstí za nimi nevyrazila žádná stíhačka.
Anonym se opozdil, náčelník se přiřítil až tři hodiny po odletu
Letovy se při letu držely spolu. Na základně v Deblinu přistály asi po třech hodinách. Aero bylo pomalejší a muselo v Krakově dotankovat. I toto letadlo do Deblinu doletělo. Všem posádkám se tam dostalo vřelého uvítání.
Dezertéři měli obrovské štěstí ještě z jednoho důvodu. Kdosi o jejich počínání věděl už předem a na velitelství Hlinkovy gardy v Istebníku poslal anonymní dopis. Ten přišel 7. června v půl druhé odpoledne. Do Piešťan se okamžitě vydal náčelník štábu vyššího velitelství. Na letiště dorazil tři hodiny po odletu strojů.
Vyšetřování úletu a následný soudní proces se táhly do 17. srpna 1942. Osm utečenců odsoudili v nepřítomnosti k dvaceti letům těžkého žaláře, jehož součástí byl čtyřikrát za rok jeden den půstu s tvrdým lůžkem, samovazba na konci každého roku po dobu jednoho měsíce a celodenní zavření o samotě v temnici vždy 7. června každého roku. Trestu ale všichni dezertéři unikli.
