Žijících pamětníků druhé světové války už je v Česku poskrovnu. Životní příběh Imricha Gablecha dosud příliš znám nebyl - snad i proto, že se nemohl pochlubit kariérou pilota slavných stíhaček Spitfire nebo Hurricane.
Letecká kariéra mladého Imricha Gablecha se začala psát v roce 1936, kdy Československo vyhlásilo akci Tisíc nových pilotů republice. Stát reagoval na stále zřetelnější hrozbu nacistického Německa. "Doma bylo peklo," vzpomíná Gablech na reakci rodičů. Poddůstojnickou školu absolvoval v Chebu, v září 1937 skončil pilotní kurs.
Nejkrásnější období, jak říká, pak prožil v Žilině, kde ho také zastihl Mnichov. "Zradili nás - naši nejvěrnější. Francie... Anglie. Podepsaly to bez nás," vzpomíná Gablech na diktát velmocí, který nařídil Československu odevzdat Němcům opevněné pohraničí. Po rozbití okleštěné republiky v dalším roce začal s dalšími letci plánovat útěk.
"Domluvili jsme se čtyři piloti, mechanik, radiotelegrafista, střelec a zbrojíř," vypráví, v jakém složení přeletěli ze Slovenska do polského Deblina. "Poláci vůbec nevěděli, že jsme hranice přeletěli. Odvezli nás do Varšavy na ministerstvo obrany. Pak nás tři týdny sledovali, aby zjistili, jestli nejsme špioni, na vycházky s námi chodil jeden z jejich tajných."
Nakonec Poláci rádi vzali československé letce na milost a svěřili jim výcvik vlastních pilotů. Uniformy jim ale zabavili a dali jim civilní šaty - nechtěli dávat Němcům záminku a provokovat je na odiv stavěnou spoluprací s Čechoslováky. Od války je to ale nezachránilo.
Start mezi padajícími bombami
Druhého září 1939 začaly nálety na letiště Deblin. "Byla velká mlha a tak nemohli Němci bombardovat. Ale v deset se začala trhat, nasedli jsme do strojů a čekali. Najednou na mě padla tíseň a vlevo jsem zahlédl, jak skáčou do okopů. Vyskočil jsem, vytrhl špalky zpod kol, nasedl a začaly padat bomby. Při startu jsem přeskočil tři krátery.
ZAČÁTEK VÁLKY"Letěl jsem podél Visly. Nejdřív na mě útočil jeden Němec, pak se přidal další. A já měl jen zadní kulomet, ale nikoho u něj." |
Nakonec nouzově přistál na lesní mýtině, protože školní letiště, na které mířil, bylo v plamenech. Došel na něj pěšky, z vraků letadel stáčel benzin a mezi hořícími troskami hledal provozuschopný stroj. Scéna téměř filmová - jenže pro Polsko, které ještě před pár měsíci pomohlo Hitlerovi rozbít Československo, to byla krutá realita blitzkriegu.
Poslední obranné plány počítaly s ústupem do Rumunska, s nímž Polsko na jihovýchodě sousedilo. Gablech se tu sice dočkal vřelého přijetí, když místní zjistili, že nejsou Poláci, ale českoslovenští letci - ale pak už takové štěstí neměl. Zajali je sovětští vojáci, kteří ho považovali za špiona. Další zastávka nesla zlověstné jméno gulag.
Vzkazy v gulagu psali na stěny vlastní krví
Ti, kteří přežili sovětské pracovní tábory, o nich příliš nechtějí vyprávět. "Kdo to nezažil, nemůže uvěřit. Bylo to opravdu peklo. Na jaře jsme stavěli železnici, v zimě káceli dřevo a sváželi na pilu. První den byla norma sedm kubíků pro dva lidi, pak to zvyšovali až na čtrnáct." Úmrtnost byla asi třetinová, v samotce (jámě v zemi) přibývaly vzkazy, které vězni psali vlastní krví.
Záchranu paradoxně přinesli Němci. Když v červnu 1941 přepadli Sovětský svaz, Sověty napadlo, že by za ně mohli zajatci bojovat. Přišli přece o vlastní zemi, připravili je o ni fašisté! A nabídli jim zbraně. Jenže v případě polských zajatců se přepočítali.
"Uvidíte, proti komu půjdeme, když nám dáte zbraně, vy zkur**syni!" obořili se na ně Poláci. Vpád sovětských vojsk do týlu zoufale se bránící polské armády z roku 1939 nešlo zapomenout. Nakonec se ale exilová polská vláda s Moskvou dohodla. A někteří bývalí vězni včetně Gablecha zamířili po moři do Británie.
Gablech (druhý zleva) při dekorování polským Válečným křížem v Londýně (foto převzato z Post Bellum)
Chtěl být stíhačem, nešlo to. Nevyšly ani bombardéry
Letec se ocitl kousek od svého snu - mohl se stát stíhacím pilotem. Ale útrapy, které prožil v gulagu, si vybraly svou daň. Při jednom cvičném letu omdlel a probral se těsně nad zemí - nad letištěm, na které "přistával" vzhůru nohama. Otočil letadlo a přistál, ale na zemi omdlel znovu.
"Velitel školy mě vytáhl z letadla jak králíka. Vzal mě k sobě, dali jsme si dvě whisky a rukama nohama - neuměl jsem ještě moc anglicky - jsme se bavili o tom, co se stalo. Blackout, říkám, ztratil jsem vědomí." Verdikt zněl jasně - stíhačem být nemohl. Tak zkusil štěstí u bombardovacího letectva.
"Porouchané zdravíčko se ale hlásilo. Kluci říkali, že naříkám celou noc, že se kvůli mě nevyspí, povídám - jo, jsem nemocný, přišel jsem po dvou letech v koncentráku," vzpomíná Gablech. Odvezli ho do letecké nemocnice, pendloval mezi zařízeními ve Windsoru a Edinboroughu. "To be grounded," zněl nakonec verdikt, který ukončil jeho život letce.
Do vzduchu nemohl, tak řídil přistávání letadel
Branži ale neopustil, ba co víc - stal se klíčovým kontrolorem na klíčovém britském letišti v Manstonu. Sem mířila vracející se spojenecká letadla, když nad Británií byla mlha a jinde nešlo přistát - což bylo často. V Manstonu speciální potrubí s hořáky mlhu rozhánělo.
"Jednu noc jsem byl ve službě sám a zrovna přistávalo sto bombardérů vracejících se z akce. Dostal jsem je na zem během jediné hodiny," vzpomíná na svůj husarský kousek.
V Manstonu také Gablecha zastihl konec války. Odcestoval do Prahy, kde chtěl dělat, co uměl - letového kontrolora. Jenže byl "zápaďák". Komunisté ho nejdřív uklidili do Havlíčkova Brodu, v únoru 1949 ho z letectva úplně vyhodili. Estébáci ho dokonce zavřeli na pár dní v Jihlavě, ale nic mu nemohli dokázat.
Podlomené zdraví trápilo Gablecha ještě dlouho, žaludek mu operovali až v roce 1958. Operací prodělal celkem šest.
"Každý si musí naplnit svůj osud, co mi bylo souzeno, to mě neminulo," bilancuje veterán. "Já už na ty Rusáky ani nenadávám. Rusáci nejsou špatní lidi, jsou jako my. Ale ten režim byl hnusný. Vlastní lidi věšeli. Však to známe od nás doma..."
ŘÁD BÍLÉHO LVANejvyšší státní vyznamenání prezident republiky propůjčuje nebo uděluje za zvláště vynikající zásluhy o stát (...), za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu, za vynikající velitelskou a bojovou činnost, za vědeckou a odbornou práci vojenského a branného charakteru a za významné proslavení vlasti v zahraničí. Do roku 2008 včetně jej dostalo 74 lidí včetně britské královny Alžběty II., hledače nacistických zločinců Simona Wiesenthala či prezidentů Ronalda Reagana nebo Michaila Gorbačova. Ocenění se též dočkala řada vojáků ze západní fronty - František Fajtl, Rudolf Pernický nebo třeba František Peřina. |
