„Mistr černého umění, mistr sazby, houževnatý Moravan, usměvavý mlčenlivec, vévoda písmen, sazeč bohaté fantazie, knihomil vybraného vkusu nebo znalec písem,“ připomíná Stanislav Mikule, historik Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou, jak také Methoda Kalába charakterizovali jeho současníci.
Narodil se 10. července 1885 ve Veselíčku. Pocházel z hodně chudé rodiny, které rozhodně nesvítila šťastná hvězda. „Method přišel v osmi letech o maminku – zemřela v 35 letech na souchotiny, navíc všech šest jeho sourozenců zemřelo v dětském věku,“ zmiňuje drsný osud Mikule.
Víc než otec, který byl zemědělským dělníkem, měli na Kalába v dospívání vliv učitel slavkovické školy Josef Koněrza a také žďárský redaktor Jan Doležal.
Methoda to táhlo k psaní a nakonec se rozhodl vstoupit do učení v tiskárně. „Sám Kaláb ve svých vzpomínkách přiznal, že k jeho odchodu z domova ve čtrnácti letech přispěla i jedna jeho povídka, kterou si sousedé ve Veselíčku přečetli – a poznali se v ní,“ zmiňuje Mikule.
Z vyučení ředitelem průmyslové tiskárny
Když se vyučil, stal se členem pražské Typografické besedy a spolku Typografie. Kromě malých českých tiskáren a písmolijeckých dílen prošel také prestižními tiskárnami ve Vídni a Frankfurtu nad Mohanem. Při působení v Praze se stýkal například se spisovateli Eduardem Bassem či Františkem Gellnerem, architektem Josefem Gočárem, sochařem Janem Štursou a dalšími osobnostmi, jež ovlivnily jeho tvůrčí přístup.
„Na světové výstavě v Lipsku v roce 1914 uspořádal expozici pražské Grafie, kde tehdy pracoval, a když už tam byl, tak rovnou předělal tamní expozici pražského průmyslového školství. Grafie tehdy obdržela Grand prix,“ připomíná žďárský historik jeden z prvních Kalábových úspěchů.
Rodák z Horácka, který se oženil s Růženou Vítkovou z Kozlova u Křižanova, byl natolik žádaný, že se v roce 1922 stal ředitelem nové velké Průmyslové tiskárny, kterou pomáhal budovat. A jako správný šéf sledoval nové trendy.
„V roce 1923 se seznámil s anglickou sazbou na monotypech písmy Caslon, Baskervill, Bodoni a Plantin, jejichž tisk byl lepší než z ruční sazby, a nechal pro svou strojovou sazárnu koupit první stroje na monotypy, na které chtěl postupně převést celou tiskárnu,“ vysvětluje Mikule s tím, že monotypová písma (tedy pro strojovou, ne ruční sazbu), u nás byla do té doby neznámá.
Průmyslová tiskárna tím získala náskok. „Nakladatelé i sami autoři žádali Kalába o úpravy svých knih a trvali na tom, aby v nich uváděl své jméno – když je jednou ze sazby odstranil, dočkal se reakce, že se kniha s jeho jménem lépe prodává,“ líčí historik. Jedním ze zákazníků byl například Max Švabinský, který byl nejen malířem, ale i grafikem.
Nová česká písma pro strojní sazbu
Kaláb za první republiky hledal inspiraci v muzeích a galeriích v Anglii, Belgii a Francii, navázal kontakty s Britským muzeem či s Kolumbijskou univerzitou.
„Jeho dílo obdivovali typografové v Evropě i v zámoří,“ vyzdvihuje Stanislav Mikule nenápadného drobného muže, který proslul i svojí mlčenlivostí. Za Methoda Kalába hovořily více jeho činy, pro svůj obor udělal obří kus práce – většina písem totiž byla tehdy určena pro ruční sazbu, takže pro strojní monotypy bylo nutné vytvořit písma nová nebo renovovat ta stará.
„Cizí písma navíc nebrala ohled na specifika češtiny, proto bylo potřeba vytvořit vlastní české písmo, které by samozřejmě v první řadě sloužilo Průmyslové tiskárně,“ připomíná historik.
Jedno písmo vytvořil Slavoboj Tusar, druhé Karel Svolinský. První knihy pak zabodovaly v roce 1925 v Paříži na Výstavě dekorativních umění, kde získaly nejvyšší ocenění.
Kolem roku 1930 Kaláb vyvíjel své vlastní písmo, jenže jeho antikva zůstala jen ve fázi skici, vývoj už šel jiným směrem.
Průmyslová tiskárna v Dobrovského ulici na Letné byla podnikem na úrovni vyspělé Evropy, v Československu bezkonkurenční. „Kaláb ji vybavil všemi písmovými, reprodukčními a tiskařskými vymoženostmi,“ popisuje Mikule.
Spolupráce špiček oboru
Není divu, že podnik měl pověst nejkvalitnější knihtiskárny s nejkvalitněji vybavenou sazárnou. „Zásluhu na tom měl i Kalábův důsledný dozor nad celkovou výrobou a kvalitou a spolupráce s některými československými nakladateli, grafiky a ilustrátory, s nimiž se po celý profesní život osobně a často stýkal,“ cituje Mikule hodnocení z úst předního českého typografa Vladislava Najbrta.
Připomíná i výrok typografa Oldřicha Menharta, Kalábova současníka a dalšího z velikánů meziválečné éry: „Potřel dokonale brečtivou a pohodlnou frázi o malém českém člověku.“
Kalábova tiskárna ztratila kontakty se zámořím během druhé světové války, do důchodu odcházel už po nástupu komunistů. „V tiskárně se od prorežimních kolegů dočkal nespravedlivých ústrků. Přesto v roce 1948 spolu s nejbližšími spolupracovníky – Karlem Dyrynkem a Oldřichem Menhartem – obdržel státní cenu a také byl pověřen upravit obřadný výtisk Ústavy 9. května,“ připomíná Mikule významný okamžik poúnorového režimu.
Kaláb si podle něj zakládal na tom, aby kvalitní umělecké zpracování neměly jenom bibliofilie, ale i knihy pro obyčejné čtenáře. Opustil zdobnou secesi, a i když vycházel ze starých vzorů, miloval inovace. Jak v typech písma, tak v technice.
Pozůstalost využilo muzeum
Method Kaláb za svůj život upravil téměř 800 knižních titulů, ale vynikal i jako teoretik. „Publikoval šest desítek odborných článků a větších studií u nás i v zahraničí, například o knihtisku, písmařství, knižní ilustraci a vytváření celku krásné knihy,“ shrnuje Mikule.
Byl rovněž grafikem a jako jediného českého odborníka typografa jej přijali mezi sebe členové Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Spolupracoval kromě již zmíněných osobností také třeba s Josefem Čapkem, Alfonsem Muchou, Josefem Ladou a dalšími velikány. „Malíř a grafik Jan Rambousek o něm napsal, že měl vrozený cit pro lahodnou výstavbu knižní,“ našel historik.
Method Kaláb zemřel dne 17. listopadu 1963. Jeho roky budovaná soukromá knihovna se stala součástí Muzea knihy. „Čítala 3 098 knih a několik set grafických a drobných příležitostných tisků,“ zmiňuje Mikule.
Tato expozice Národního muzea, umístěná dlouhá léta na žďárském zámku, však byla v roce 2014 bez náhrady zrušena.
Autor návrhu Kalábovy pamětní desky Petr Škorpík se inspiroval jeho portrétem od Adolfa Hoffmeistera a také motivem rámečku se sazbou připravenou k tisku, tedy se zrcadlově obráceným obsahem. Přesně takový byl celý mistrův tiskařský svět.
