"Můj prapraděd se dostal do Horní Vsi z vesnice Zahrádky u Studené. Narodil se v roce 1801 a to je nejdál, kam moje znalost sahá," popsal Hejda před časem v rozhovoru pro regionální přílohu MF DNES Vysočina.
Díval se od lesíka stejným směrem jako otec a babička
Od šedesátých let si ve svém díle se smutkem všímal, že se vytrácí krása venkovského kraje kolem Cerekve. "Za minulého režimu se snažili z krajiny udělat výnosné polnosti, tak zrušili všechny meze, cesty," nepřehlédl básník.
Zbyněk Hejda (1930-2013)Vystudoval filozofii a historii na Univerzitě Karlově. Byl ve vedení nakladatelství Horizont, které vydávalo literární časopis Tvář. Po roce 1968 pracoval v antikvariátu, odkud musel odejít poté, co byl mezi prvními signatáři Charty 77. V roce 1996 získal za své básnické dílo Cenu Jaroslava Seiferta. |
Sám měl malý hektarový les, ke kterému vedly dvě cesty. V roce 2006 už tam nevedla ani jedna. K lesíku musel chodit přes cizí pole.
"Nešlo jen o cesty a meze, šlo i o toky. Tady strašně řádila idea státní meliorace: všechnu vodu svedli pod zem, nebo z toků narovnali kanály. Byl tu například krásný potok, který se kroutil, byl obrostlý olším. Za mého dětství a mládí tam bývali raci - dnes je to kanál," uvedl kdysi.
Krajina Vysočiny mu přišla nejkrásnější, když napadl sníh. "To jako by se vrátila do minulých dob, protože není vidět, co se na ní pokazilo," vysvětloval.
Od svého lesíka měl pěkný výhled na Bezděčín, odkud pocházela Hejdova babička. Z dětství si pamatoval, že i jeho otec tam stával a díval se stejným směrem. "Otec věděl, že jeho matka - moje babička - se vždycky, když byla příležitost, také postavila na to místo, odkud je vidět Bezděčín, a někdy prý měla slzy v očích," zavzpomínal.
Zbyněk Hejda vždy, když přijel na Vysočinu, zašel na hřbitov za blízkými příbuznými.
Manželé katolička a evangelík na různých hřbitovech
Jeho děda evangelík si vzal katoličku. "Kdysi se to ještě dodržovalo, že babička neleží s mým dědem pohromadě, ale je na katolickém hřbitově v Cerekvi a děd na evangelickém v Horních Dubenkách. Ve smíšených rodinách - alespoň v naší rodině to tak bylo - se to dělalo tak, že když byl muž evangelík, byli synové křtěni jako evangelíci a holky jako katoličky," vysvětlil.
Ukázka z tvorbyCesta k Cerekvi Ve snu jsem spatřil město. Po ulici, která je v troskách, si vykračuje zvěř. Je vylidněno. Na dno. Jen listí hořce tlící. Nehybný vlak a nehořící keř. Je tady pro mě vzkaz? Po čem to poznati? Ve všem tom tichu hlas jde z ještě tišší lsti. |
Starosta Horní Vsi Pavel Pilát si pamatuje, že básník začal jezdit na chalupu hlavně po roce 1989. "Jednou chtěl tady na úřadě vytáhnout starou kroniku a podívat se do ní. Tak jsme spolu pohovořili," zavzpomínal starosta.
Dobře věděl i o básníkově ženě Suzette Gasagne z Francie. S ní se Hejda seznámil na začátku sedmdesátých let. Tehdy se chtěl naučit francouzsky.
"Jednou jsem šel za svými známými francouzštináři, jestli by mně nedávali lekce. Říkali, že nemají čas, ale že tu žije jedna Francouzka. Zeptali se jí, jestli by se mě neujala. Ona se mě ujala a pak jsme se vzali," popsal.
Doba, kdy se děd ustrojil do proužkových kalhot
V jeho poezii se často objevoval motiv venkovské hospody. Před válkou byly v Horní Vsi hned dvě.
"Jednu dokonce míval strýc Jan, který však padl už v první světové válce. Můj děd měl nicméně ve zvyku tam chodit. Ustrojil se do černých proužkových kalhot, vzal si kabátek, černý klobouk a hůl a vyrazil odpoledne každou neděli do té hospody. Já jsem tam za ním někdy šel a on mi dal limonádu. Chtěl jsem taky takovou zrzavou, jako je pivo. Tehdy byla jiná doba, staří se tam nechodili opíjet, ale popovídat se sousedy, přitom vypili dvě tři piva. Obě hospody bývaly plné," popsal Zbyněk Hejda.
Před lety si posteskl, že už v Horní Vsi žádná hospoda není. To už se ale změnilo.
"Máme dokonce obecní, koupili jsme ji před několika lety. Teď jsme ji rekonstruovali," podotkl starosta Pavel Pilát.
V den pohřbu si tam místní možná sednou a pozvednou sklenku s něčím zrzavým na počest básníka, který obec a její okolí vtiskl do svého psaní.
