Podle kriminalistických expertů se nedá ženám vražedkyním upřít určitá kreativita. V Asii byl zdokumentován případ vražedkyně, která své oběti podala cyankáli vskutku rafinovaným způsobem – v kapsli, kterou do úst oběti vpravila polibkem. Možná vám takové jednání připomene scény z Jamese Bonda, ale pravdou je, že ženy, které ovládne temná stránka, dokážou jednat neuvěřitelně systematicky. Zatímco muži vraždí velmi často v opilosti a náhodně, ženy naplánují svůj postup krok za krokem a velkou pozornost věnují technické stránce věci.
Zatímco místem činu mužů se často stává ulice, ženy vraždí v klidu domova. Jakmile se rozhodnou svou oběť zničit, nezůstává v jejich srdci žádný prostor pro soucit. Příkladem je Elfriede Blauensteiner, která se v Rakousku ‚proslavila‘ jako Černá vdova. Pomocí léků dokázala sprovodit ze světa tři muže. U soudu pak prohlašovala: „Moje ruce jsou čisté. Nemám co skrývat. Chtěla jsem jim jenom pomoct.“ Jednomu z bývalých partnerů pomohla tak, že mu podala dvacet tablet antidepresiv, posadila ho do vany se studenou vodou a otevřela na něj okno. Protože to ale stále nestačilo, přidala mu do mléka léky, které zpomalily jeho tlak natolik, že srdce přestalo bít. Jakou měla motivaci? Nic jiného než peníze.
Neuměla žít
Dvaadvacetiletá Olga Hepnarová nasedá do kabiny náklaďáku Praga RN. Přestože kalendář ukazuje datum 10. července 1973 a horký letní den by v ní měl probouzet radost, Olze se honí hlavou temné myšlenky. Proč ji nikdo nemá rád? Proč ji z každé práce vyhodili ještě ve zkušební době? Proč rodiče nenávidí své vlastní dítě a nadržují její sestře? Proč si není jistá svou sexuální orientací a nedokáže milovat?
Olga neprosí o soucit, místo toho se rozhodne vypořádat se s nepřátelským světem po svém. Chce se pomstít. Nejprve uvažuje o vykolejení vlaku, o výbuchu či o použití zbraně, až si uvědomí, že jako řidička nákladního auta už zbraň vlastní. Je krátce před druhou hodinou odpolední a na zastávce tramvaje poblíž Strossmayerova náměstí v Praze se těsná plno lidí. Mladá a pohledná Olga nastartuje auto a rozjede se třídou Obránců míru, dnešní ulicí Milady Horákové, směrem dolů s jediným záměrem: zabít co nejvíce lidí. Napoprvé zastávku míjí, připadá jí totiž, že na ní stojí málo lidí. Až při druhém okruhu překonává koly náklaďáku pár centimetrů vysoký obrubník a vjíždí do davu. Na místě okamžitě umírají tři lidé, dalších pět v nemocnici. Dvanáct lidí bylo zraněno, z toho šest těžce. Řidička s potemnělým výrazem v očích zůstala nehnutě sedět za volantem a nedala na sobě znát sebemenší rozrušení. Z pozdějších výslechů vyšlo najevo, jaké pohnutky dohnaly mladou dívku k tak zoufalému činu – především nenávist k lidstvu.
Přestože Olgu škola příliš nebavila, vyučila se uměleckou knihařkou, ale oboru se nevěnovala. Dívka byla neoblíbená a sama sebe označila za otloukánka. Už ve třinácti letech se pokusila o sebevraždu, jen kvůli nedorozumění ve škole, za což ji vzápětí poslali na rok do dětské psychiatrické léčebny. Od dětství se v ní usazoval pocit hořkosti a nenávist. Svůj čin si dobře naplánovala. „Na chodník jsem vjela úmyslně. Chtěla jsem se pomstít celé společnosti včetně mé rodiny, neboť všichni se ke mně chovají nepřátelsky,“ prohlásila později u soudu.
Znalci u ní odhalili rysy psychické poruchy, pravděpodobně schizofrenie, ale shodli se, že za svůj čin nese plnou odpovědnost. Žádost Olžiny matky o dceřinu milost prezident republiky zamítl. Olga Hepnarová zemřela 12. března 1975, necelé dva roky po tragédii. Ve věznici na Pankráci tak byla na šibenici popravena poslední žena v Československu. Osud Hepnarové otřásl celým národem. Přestože se k hrůznému činu přiznala a dostala nejvyšší trest, její příběh stále volá po interpretaci. O tu se pokoušejí režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda, kteří natáčejí celovečerní film s názvem Já, Olga Hepnarová. V kinech by se měl objevit příští rok.
Bestie v bílém
Silná nenávist cloumala i mladou zdravotní sestrou Marií Fikáčkovou, která v roce 1960 usmrtila během služby v sušické nemocnici dva novorozence ženského pohlaví. Provedená pitva odhalila úmyslné ublížení. O čtyři dny později 27. února přišli vyšetřovatelé do nemocnice zatknout Marii Fikáčkovou. Tehdy čtyřiadvacetiletá žena nadiktovala policistům přiznání: Dětem promáčkla hlavičku, protože plakaly a to ji dovádělo k zuřivosti. Zařadila se tak do skupiny ‚vrahů v bílém‘ z řad lékařů a sestřiček. Někteří z nich tvrdí, že pacientům ulevují od bolesti, jako proslulý heparinový vrah Petr Zelenka, u jiných nemocniční prostředí probudí skrývané agresivní sklony, což byl případ Marie Fikáčkové.
U výslechu se dále přiznala, že ublížila ještě dalším deseti novorozencům, ti ale naštěstí přežili. Dětský pláč v ní vyvolával nenávist k dětem hlavně v období menstruace. Lékaři u ní zjistili sklony k depresím, hysterii i záchvatům vzteku, ale uznali ji jako příčetnou. Proti trestu smrti se dvakrát odvolala. Do poslední chvíle věřila, že uspěje. Ale 13. dubna 1961 byla ve věznici v Praze na Pankráci popravena.
Na doživotí
Marie Fikáčková a Olga Hepnarová mají v historii českého trestního práva výjimečné postavení, protože byly popraveny. Po zrušení trestu smrti v roce 1990 si ženy vražedkyně většinou odpykávají doživotí. Jednou z nich je Jaroslava Fabiánová, která už jako šestnáctiletá brutálně zabila starého muže. Za to byla odsouzena jako mladistvá na 4,5 roku odnětí svobody.
V roce 1996 se živila jako prostitutka, přestože byla lesbicky orientovaná a nenáviděla muže. Možná proto své klienty uspávala analgetiky a okrádala je. Jeden se však už neprobudil. I tento trest si odseděla, nic jí však nebránilo ve spáchání dalších dvou vražd, za což byla odsouzena v roce 2004 na doživotí. V opavské věznici, která je jako jediná bezpečnostními opatřeními přizpůsobena pro doživotně odsouzené ženy, si dodnes odpykává trest. Na chodbách se často potkává s Danou Stodolovou.
Tato bývalá striptérka zabila společně s manželem osm většinou bezbranných starých lidí. A to kvůli jejich majetku… K doživotnímu trestu byla odsouzena v roce 2004. Kompletně izolovaná od okolního světa je i Romana Zienertová, která zavraždila v rodinném domě na Svitavsku své čtyři děti. Režim opavské věznice je přísný. Budíček je už v pět ráno, následuje úklid cel, korespondence, dopolední činnost, oběd a tak to jde až do večera. Zhasíná se v devět. Pro odsouzené už není v lidské společnosti místo.
Za vším hledej muže?
Psychologové a kriminalisté vypozorovali u žen zvláštní schopnost regenerace. Po odpykání trestu dokážou začít zcela nový život. Přijmou nové příjmení, znovu se vdají, porodí děti a touží po nové kariéře. Karla Homolková, odsouzená za podíl na znásilnění a vraždách tří žen, se narodila českému emigrantovi v Kanadě v roce 1970. Krásná a inteligentní blondýnka se v sedmnácti letech zamilovala do účetního Paula Bernarda, násilníka a sexuálního devianta. Brzy se vzali. Paul zprvu uspokojoval své choutky na Karle, ale brzy zatoužil po jiných ženách. Tu první mu v roce 1990 přivedla sama Karla. Svou sestru Tammy nadrogovala, aby její panenství věnovala Paulovi. Dívka ale upadla do bezvědomí a udusila se zvratky. Lékaři konstatovali, že šlo o nehodu, a dvojice hledala další oběti. V následujících dvou letech unesla, mučila, znásilnila, zabila a rozčtvrtila minimálně další dvě dívky, jejichž těla skončila zalitá v betonu.
Pak Karla svého muže udala a uzavřela s obžalobou dohodu, že proti němu bude svědčit. Porotu přesvědčila, že ji k činům donutil Paul. Ten poté dostal pětadvacetiletý trest, Karla dvanáctiletý, což veřejnost pobouřilo, zvláště poté, co se na veřejné světlo dostaly videozáznamy, na kterých se Karla sadistických orgií účastnila. Po svém tajném propuštění poskytla s novou identitou jako Karla Teal rozhovor. „Nechci se stát štvanou zvěří, nechci, aby si lidé mysleli, že jsem nebezpečná a že něco udělám jejich dětem. Nedokážu si odpustit to, co jsem spáchala, a často myslím na to, že si kvůli tomu nezasloužím být šťastná.“ Na svobodě začala Karla nový život. Vdala se, porodila syna a odstěhovala se z Kanady. Nad jejím případem ale stále visí mnoho otazníků.
