Co vás při pohledu zpět na celém průběhu onemocnění a léčby nejvíc překvapilo?
Překvapilo mě, co všechno léčba obnáší. Předchází jí série různých vyšetření, o kterých jsem nikdy nevěděla, jak budou probíhat, a měla jsem z nich strach – například odběr kostní dřeně. Také jsem byla překvapená, jak probíhá podávání chemoterapie, že se na namíchání léků musí dlouho čekat a i samotná aplikace je časově velmi náročná. Stavy, které přicházejí po chemoterapiích, jsou krušné. Moje tělo se s tím pralo celkem statečně. Ale čím více chemoterapií jsem prodělala, tím jsem se horšila fyzicky i psychicky. Hlavní ale bylo, že byl nádor na ústupu.
I když člověk sbírá o nemoci a léčbě informace, na vše se předem nachystat nemůže. Objevilo se něco, na co jste nebyla vůbec připravená?
Nebyla jsem připravena na tolik pocitů a emocí, na strach o svůj vlastní život – který mě přepadl především na začátku, kdy jsem nevěděla, na čem jsem a jestli půjde nádor dobře vyléčit. Rovněž jsem nevěděla nic o lymfomech. Hodně jsem si o nich našla na internetu. Zaskočila mě náročnost léčby a také vlastní myšlenkový souboj, který postupem týdnů začal poškozovat i můj vztah s partnerem. Byla to doslova emocionální houpačka.
