Asi se všichni shodneme, že děti disponují mimořádnými schopnostmi. Všechny děti mají ohromné nadání. A někteří z nás se možná shodneme na tom, že dětskými talenty nemilosrdně plýtváme. V každé zemi, úplně všude na světě, i když byste možná myslela, že v Asii nebo Americe to je jinak, úplně v každé zemi, která chce uspět na trhu práce, kladou důraz na podobné předměty: matematika (ekonomie) a jazyky jsou na vrcholu hierarchie.
Teprve někde pod nimi jsou humanitní vědy a až na konci kreativní obory. Dokonce i v umění je jistá hierarchie: všude je jako vyšší forma hodnocena hudba a výtvarné umění a úplně dole je divadlo a tanec. Odborník v oblasti vzdělávání a propagátor idey, že kreativita by v našem vzdělávání měla být stejně důležitá jako gramotnost, Ken Robinson, jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že se blížíme době, kdy akademický titul bude mít skoro každý. Dojde tedy k inflaci akademického vzdělání a obrovskou výhodu budou mít ti, kteří byli vedeni k inovačnímu, kreativnímu přístupu nebo kteří vynikají v kreativním oboru. Bude to vaše dítě?
Kreativita je chybování
Ken Robinson šíří nádherný příběh jako ukázku toho, proč jsou děti kreativní (dokud jim to nevymluvíme): nebojí se chybovat. Koncept chyby jim je cizí, jako by ta idea v jejich světě vůbec neexistovala (dovedete si představit život, kdyby vám nic nepřišlo jako chyba?). Příběh se udál na hodině kreslení. Úplně vzadu seděla malá šestiletá holčička a kreslila. Na žádné hodině nedávala pozor, ale na hodině kreslení byla plně soustředěna, což bylo její učitelce divné, a tak se zeptala holčičky, co to kreslí. Holčička bez jediného zaváhání odpověděla: „Kreslím Boha.“ Učitelka namítla: „Nikdo přece neví, jak Bůh vypadá.“
Holčička, opět bez zaváhání, odpověděla: „Za chviličku už to budou vědět.“ Jednou z nejdětštějších (a to je nejhlubší pochvalné přídavné jméno) vlastností je, že se nebojí zkusit štěstí. Když něco nevědí, tak to zkusí. O kolik víc frustrující pro ně musí být, že do osmi let je nejčastějším větným spojením, které slyší „Ne, to nesmíš!“ nebo „Nedělej to!“ Děti se nebojí chybovat. Nechceme jistě říct, že chybování je synonymem kreativity. Jisté však je, že když nejsme ochotní chybovat, zřejmě nikdy nemůžeme přijít s něčím inovativním.
Možná, že patříte mezi osvícené rodiče, kteří svým dětem umožňují chybovat nebo je dokonce podporují v kreativních projevech. Ale většina škol takových není – a podstatná většina zaměstnání už vůbec ne. S jistou nadsázkou se dá říct, že ve chvíli, kdy se staneme dospělými, neumíme chybovat už vůbec. Děsíme se chyb. Celé podniky a společnosti jsou vedeny tak, že chyby jsou stigmatizovány. Hlavním cílem pracujících zaměstnanců se pak stane: neudělat chybu. Ne vymyslet něco nového, neotřelého. To je moc riskantní, protože to zahrnuje možnost chybovat. Většina školního systému je vedena podobně: chyba je to nejhorší, čeho se můžete dopustit. Výsledkem je, že vzdělání zbavuje lidi tvůrčích schopností. Otázka je, jestli v naprosto nepředvídatelné budoucnosti nebudou tvůrčí a inovativní schopnosti právě tím nejžádanějším probuzeným talentem. Mnohé nasvědčuje tomu, že asi budou.
