Začátek popisu dne: Je pondělí, hodiny ukazují osm ráno. Pro dnešní dopoledne jsem si dala jedno předsevzetí – splnit úkol a napsat text o chorobném odkládání věcí nebo-li prokrastinaci. Osm hodin deset minut. Místo textového souboru otevírám internet a hledám, jaké boty koupit synovi na zimu... Osm třicet. Do mailu mi přistává nabídka na zimní dovolenou, takže se nechám unést a procházím jeden hotel za druhým. Devět nula nula.
To to utíká, pomyslím si. Je čas pustit se do psaní. V notebooku otevírám internetový prohlížeč a studuji volební preference. Devět dvacet. Na ploše monitoru objevuji soubor, který jsem chtěla i s výkladem rozeslat již v pátek, bohužel nešla elektřina. Devět padesát. Dostávám žízeň a hlad. Je čas svačiny. Deset dvacet osm. Konečně otevírám přílohu s odpověďmi od Petra Ludwiga, který prokrastinaci a boji s ní věnoval celou knihu…
Prokrastinace je až chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na později (ostatně výraz prokrastinace je přejatý přes anglické procrastination z latinského slova procrastinatus, což je přídavné jméno odvozené od minulého příčestí slova procrastinare složeného z pro/pro, na a crastinus/zítřejší, zítra). Podle psychologů jde o jakýsi mechanismus, který nám pomáhá vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem té které činnosti. Může však bohužel vyústit i ve stres, pocit viny a psychickou krizi. Konec prokrastinace je název knihy, která vyšla celkem nedávno. Přehledným způsobem se snaží nejen vysvětlit, co prokrastinace vlastně je, ale především, jak ze z jejího područí vymanit.
Prokrastinace není lenost
Lenoch nechce dělat nic a je s tím spokojený. Leží na gauči u televize a bere to jako vrchol svého života. „Prokrastinátor naopak chce něco udělat, ale nemůže se k tomu sám přimět. Ví, co má dělat, proč to má dělat, ale často nedokáže začít. Je pro něho problém udělat ty správné kroky. Lenoch ale ani žádné kroky dělat nechce, vyhovuje mu stát nebo spíše ležet na místě,“ vysvětluje Petr Ludwig.
