Většina lidí, jejichž srdce neplesá radostí, se zdráhá označit sebe sama jako nešťastné. Raději to obejdou oklikou: „Teď to zrovna není nejlepší,“ „Je to těžké, ale jde to,“ „Musíme to holt vydržet,“ „Co se dá dělat, takový je život…“
Psychoterapeuti vědí své. Počet lidí, kteří vyhledávají jejich pomoc z důvodů hlubokého smutku, pocitu nesmyslnosti bytí, zklamání z veškerého vývoje, neschopnosti se radovat, nechuti pokračovat v čemkoli, tedy kvůli rozmanitým příznakům, které se shrnují pod moderní diagnózou deprese, neustále roste. Ještě větší je počet těch, kteří se rozhodnou navštívit psychoterapeutickou ordinaci kvůli tzv. sekundárním příznakům, tedy depresi potlačené a převlečené do jiného hávu jako například alkoholismus, závislost na pornu, závislost na internetu, přejídání či bulimie, nechutenství, nízké nebo žádné libido…
A co cítíte vy?
Mírnější a občas třeba i výraznější poklesy a pády jsou nedílnou součástí každého života. Jenže pokud nejsou vybalancovány minimálně stejně mocnými vzestupy nebo pokud se nám čím dál hůře daří se z těchto propadlišť vlastního života vyškrábat zase nahoru, žijeme s čím dál stísněnějším srdcem. Na tyto stále stísněnější tendence reaguje každý z nás podle své povahy. Někdo hněvem, agresivitou a přetlakem, kterého se pak zbavuje posedlostí sexem, lovem druhého pohlaví, workoholismem, drogami…
Jiný smutkem nebo zahořklostí, které zapíjí alkoholem, překrývá přehnanou péčí o jiné nebo zajídá u ledničky. Nelze samozřejmě prohlásit, že každá zvýšená sexuální aktivita, občasné povyražení si v opojení některou z návykových látek nebo nějaká ta žranice jsou známkami potlačené zlosti. Někdy mohou být naopak známkami krystalicky čisté radosti ze života, hravosti, spontánního vydání se přítomnému momentu.
Ovšem pokud bez alkoholu, pestrosti společnic či laskomin nemůžete žít, cítíte-li bez nich bolavé prázdno, rostoucí úzkost, zkrátka je-li vám bez nich výrazně hůř než s nimi, je čas se postarat o svůj vnitřní svět – konečně, budete v něm přece trávit ještě nějaký ten pátek.
