Spousta otazníků
Dítě přišlo na svět po osmi měsících. Zpočátku byli všichni – a to včetně Milanovy rodiny – nadšení z narození dcerky. Krásné, tmavovlasé a s velkýma hnědýma očima. První otazníky nad podobou malé Sofie se objevily, když jí byl zhruba rok. Děvčátko mělo krásné tmavé prstýnky kolem celé hlavy a čokoládové oči. Nebyla podobná Milanovi, ani Erice. „Moje žena se snažila předkládat staré fotografie vzdálených příbuzných, aby dokázala, že je všechno v naprostém pořádku. Sám o sobě bych do toho vosího hnízda příliš nerýpal, ale moje matka byla neodbytná. A když se občas přidali kamarádi u piva, byl jsem v tom až po uši. Dostal jsme se do stadia, kdy jsem jen seděl a koukal se na hrající si Sofii. Snažil jsem se vypozorovat, jestli uvidím něco víc. Něco, co by mi odpovědělo na tu bláznivou otázku. Jestli je moje, nebo ne. Nedokážete si představit, co všechno se mi honilo hlavou. Naprostý zmatek. Pochybnosti. Scénáře, co bude dál... Už jste si někdy nebyli jistí tím, koho milujete. Jestli milujete správně. Pokud se to točí jen kolem ženy, budiž. Ale co když si uvědomíte, že milujete dítě, o kterém vám říkají, že je vaše, ale ono vaše není. Rozum samozřejmě říká, že ta malá za nic nemůže, ale vztah se pochopitelně mění. Pokud by byla pravda to, co jsem tušil, byla by to vina jen její matky, která na mne ušila ‚boudu‘,“ popisuje své pocity Milan. „Kdo to neprožil, nedokáže si něco takového představit. Když už jsem se v noci začal budit, rozhodl jsem se pro radikální krok. Nechtěl jsem nic říkat Erice, protože v případě, že by Sofča skutečně byla má, jen by nás to rozhádalo. A pokud by byla dítě někoho jiného, stejně by mi najednou neřekla pravdu.“
Milan se rozhodnul pro testy DNA. Ozval se první firmě, kterou našel na internetu. Údajně proto, aby to měl rychle za s sebou. Po zaplacení zálohy mu během několika dnů přišel balíček se dvěma stěrkami, návodem a zpáteční adresou. „Klepaly se mi ruce a srdce bušilo jako blázen. Mísil se ve mne pocit milujícího táty a nahlodaného ješity. Sofii jsem musel udělat odběry tajně, aby to žena neviděla,“ popisuje Milan svou cestu za pravdou.
Po třech dnech dorazily výsledky. Jak se Milan v tu chvíli cítil? Než odpoví, sklopí oči... „Otevíral jsme obálku a tam někde uvnitř jsem vlastně věděl, co v ní stojí. Jen v tu chvíli, kdy jsem to viděl černé na bílém, nechtěl jsem tomu uvěřit. A chvíli i litoval, že jsem to udělal... Už vím, co znamená, že je nevědomost sladká. Sebral jsem se, ženě řekl, že musím neplánovaně odjet na služební cestu a zavřel jsem se v jednom penzionu na Šumavě. Lahev vodky a dlouhé hodiny přemýšlení...“
Po návratu domů se Milan rozhodl probrat celou věc s manželkou. Byla zaskočená, ale nezapírala. Přiznala, že Sofie je „vzpomínkou“ na dovolenou v Tunisku. „Až do jejího narození si prý nebyla jistá, ale jakmile se z dcery vyklubala tmavovláska s hnědýma očima, zatímco naše obě rodiny jsou modrooké, došlo jí, koho vlastně Sofie je. Bylo už ale pozdě. Nechtěla z toho rozjetého vlaku vystoupit. Doufala...“ Vztah Milana a Eriky tuhle ránu neustál. Stejně to bývá ve většině vztahů, kde se provalí pravda „o kukačce“. „Je těžké žít s někým, kdo vám takhle lhal. Sofie za nic nemůže a možná jsem jenom moc hrdý, ale nedokážu se starat o dítě, které není moje. Vyřízl jsem tuhle část své minulosti z paměti i ze života. Třeba jednou zapomenu, otupím, ale zatím se s nimi nechci vídat. Nedokážu pochopit chlapy, kteří se přes něco takového přenesou a dál žijí jakoby nic. Myslím, že tohle je hodně podobné jako nevěra. Tu také tam uvnitř nikdy neodpustíte. A vlastně nevím, co bych dělal, kdyby mi Erika svou lež přiznala sama třeba hned po narození Sofie.
