Na podobný zádrhel studií upozorňuje i psycholožka Sharon Moyer ve své souhrnné zprávě pro kanadskou vládu s tím, že ve většině studií není nijak blíže popsáno, jaké časové rozdělení péče mezi otce a matku výzkumník zahrnuje pod kategorii střídavé péče, v některých případech se uspořádání, které je zahrnováno pod střídavou péči, dá lépe popsat jako výhradní péče s častými návštěvami. Konstatuje, že významnou vadou řady studií je absence údajů o počtu a charakteristikách rodičů, kteří:
a) se dohodli na porozvodovém uspořádání bez jakékoli intervence;
b) rozhodli se po mediaci nebo vyjednávání;
c) specifické uspořádání jim bylo nařízeno soudem.
(Je zřejmé, že je velký rozdíl například mezi situací, kdy se rodiče dohodnou na střídavé péči a soud jejich dohodu jen kodifikuje, a situací, kdy soud střídavou péči ustanoví. Sharon Moyer také podotýká, že většina studií nemá k dispozici náhodně vybrané vzorky, spoléhá se na skupiny rodičů a dětí, které jsou „při ruce“, většinou nejasně definované či shromážděné za specifických okolností. Většina výzkumníků podle ní nevěnuje pozornost ani situaci před rozvodem, přestože je spolehlivě doloženo, že ta má často vážnější dopad na zdraví a prosperitu děti než samotný fakt rozvodu a podoba porozvodového uspořádání, nezískává data v přímém kontaktu s dětmi, nejčastěji se spoléhá na reference rodičů.
Podle Josefa Pavláta i přes rostoucí znalosti, které máme o důležitosti otcovské péče a lásky a o podobě vztahu mezi otcem a dítětem, stále platí, že je obtížné či nemožné, aby dítě nerušeně profitovalo z péče obou rodičů v situaci malé spolupráce nebo konfliktu mezi nimi. A to bez ohledu na to, v jakém porozvodovém uspořádání žijí. „Pro prosperitu dítěte je rozhodující hlavně to, zda jsou oba rodiče schopni dosáhnout dobré porozvodové adaptace, definovat se ne již jako rozvedení manželé, ale jako rodiče, kteří v péči o dítě a na jeho výchově spolupracují. Ideologizující, jednostranná a zaujatá doporučení toho či onoho porozvodového uspořádání jsou zavádějící.“
Správná odpověď?
Jak vyplývá z předcházejících řádků, zobecnit, co je pro koho a kdy dobré, nelze. Každá rozvádějící se dvojice je jiná, konec vztahu probíhá někdy poklidně, jindy zase za velmi zjitřených a vesměs negativních emocí. Protože z prvních dětí, které zažily střídavou péči v Česku, již vyrostli dospělí lidé, mohou sami poskytnout zpětnou reakci a výpověď o tom, co jim takové porozvodové uspořádání dalo i vzalo. Ani tentokrát nezazní jednoznačné pro nebo proti. Zatímco třiadvacetiletá Linda, která jako malá holka zůstala bydlet na jednom místě a rodiče se u ní po týdnu střídali a která je už sama maminkou roční holčičky, vzpomíná na střídavou péči jako na hezké období svého života, devatenáctiletý Martin by ze své zkušenosti pro střídavou péči nebyl. Trávil dva týdny s mámou a dva týdny s tátou, ale nikde si prý nepřipadal jako doma... Pakliže se rozvádíte, nebojujte, nesnažte se vyhrát a druhého porazit. Domluvte se jako dospělí, chytří lidé.
