To se nemělo stát


„Jenže v tom rozčilení jsem si nevšimla odbočky k hospůdce, kde jsme se měli sejít. A najednou jsem vůbec nevěděla, kde jsem a kudy mám jít. U rozcestí jsem si sedla a čekala, že se Milan za chvíli na jedné ze tří cest objeví. Jenže nic. Dokonce jsem neviděla ani jednoho turistu. Chtěla jsem se podívat na mobil, kolik je hodin, ale vtom mi došlo, že batoh má Milan a v něm veškeré moje věci, neměla jsem s sebou vůbec nic. Zbyla mi jen lehká bunda kolem pasu. Začínala jsem panikařit, ale bylo teprve odpoledne, takže jsem doufala, že někoho potkám a zeptám se na cestu. Podle značek na rozcestníku jsem totiž nepoznala, která cesta vede zpátky do města. Celou trasu plánoval Milan a já věděla jen název hotelu. Připadala jsem si bez mocně a hloupě. Vydala jsem se tedy po červené. Asi po dvou hodinách jsem byla už docela vyčerpaná, hladová a hlavně žíznivá. Nahlas jsem nadávala na Milana, že je to jeho chyba, že jsem teď v lese úplně sama.“



Boj o život


„Pomalu se stmívalo. Všude kolem mě jen les a úzká cesta. Dostávala jsem hrozný hlad a opět velkou žízeň. Zahlédla jsem malý potok, a protože nic jiného nebylo, pila jsem z něj. Nedovedete si představit, jaký je to pocit, když stojíte sama v lese v tom naprostém tichu a tmě. Už jsem nebyla vůbec klidná, brečela jsem a v duchu prosila, aby šel někdo kolem. Promrzla jsem na kost, nohy jsem už ani necítila. Najednou se lesem začal ozývat nějaký zvuk připomínající dupot. Rychle jsem se zvedla a začala utíkat. Měla jsem pocit, že mě to něco pro následuje, ale když jsem se ohlédla, na ces tě nikdo nebyl. Srdce mi bilo jako o závod. Ten večer bylo jasno, takže díky měsíci jsem alespoň trochu viděla. Najednou se zpoza stromu vynořila postava muže. To, co následovalo, bych nejradši vymazala z paměti. Šaty měl celé od krve a ve tváři vzteklý výraz. Vrhl se na mě, sevřel mi paže a cloumal se mnou. Já byla jako v transu. Strach mě ochromil a já se nedokázala ani pohnout. V hlavě už mi kolovaly myšlenky, jak mě zabije a nikdo mě nikdy nenajde. Vtom vytáhl nůž a začal mi jím přejíždět po tváři. Vůbec nemluvil, na moje prosby nereagoval. Věděla jsem, že jestli se nepokusím uniknout, zabije mě. Sebrala jsem veškerou odvahu a kopla ho. Ucítila jsem palčivou bolest v ruce. Útočník padl na zem a já začala utíkat, co mi síly stačily. Když jsem se ohlédla, nikdo za mnou neběžel. Po ruce mi stékala krev, při obraně mě stihl pořezat. Šílená strachy jsem se schovala u pařezu, už jsem neměla sílu pokračovat dál. Jen jsem se modlila, aby mě nenašel. Nevím jak, ale musela jsem usnout. Vzbudily mě až za svítání nějaké hlasy. Snažila jsem se rychle vzpamatovat, nevěděla jsem, jestli to byl jen zlý sen, nebo realita. Ale když jsem se rozhlé d la, bylo jasné, že sen to nebyl. Volala jsem o pomoc a hlasy se přibližovaly. Byli to dva myslivci. Koukali na mě snad vyděšeněji než já na ně. Když viděli mé zranění, ihned se vyptávali, co tam dělám, jak dlouho jsem venku a na vše, co se za posledních skoro 18 hodin stalo. Pak mě odvezli do nemocnice a tam za mnou přijela policie. Byla jsem v šoku, nedokázala jsem ani pořádně mluvit. Policisté říkali, že je to už třetí případ napadení za poslední měsíc. Násilníka se jim nedaří dopadnout. Pak mě odvezli do hotelu.“


  12:41,  aktualizováno  31. března 2019 13:41