„Vidím to jako dnes. Rodiče byli v divadle a hlídala mě babička. Už jsem usnula, když vtom mě probudil děsivý pocit, že nemůžu dýchat. Jenže vzápětí jsem zjistila, že to nebyl jenom pocit. Vymrštila jsem se na lůžku a doširoka otevřenou pusou jsem zoufale lapala po vzduchu. S obrovskou námahou jsem se snažila zachytit alespoň malý doušek kyslíku a dopravit ho do plic. Hlavou mi bleskla myšlenka, že nejspíš umírám, která mě katapultovala z postele a já začala zběsile pobíhat po pokoji. Divoce jsem šmátrala rukama po stěnách, chytala se stolu a zmateně ohmatávala nábytek, abych zjistila, jestli se mi to všechno jen nezdá.
Děsivá zkušenost, pro kterou jsem ve svých osmi letech neměla žádné vysvětlení, mě však úplně paralyzovala. Dopadla jsem těžce zpátky na postel a nepřítomně zírala před sebe. Tělo mě odmítalo poslouchat. Nemohla jsem pohnout prsty. Nedokázala jsem otočit hlavou. Neměla jsem sílu volat o pomoc. Srdce mi bušilo jako splašené. Měla jsem dojem, že co chvíli exploduje.
Ale potom jsem se propadla do hluboké tmy, mnohem hlubší, než byla ta za oknem. Vnímala jsem, jak ta bezedná temnota postupně stravuje celé mé tělo a požírá každou buňku. Hlavou mi znovu proběhla zoufalá myšlenka: Tak takhle vypadá konec?
Když jsem se ráno probudila, měla jsem pocit, jako by mě někdo zmlátil. Všechno mě bolelo a chvíli jsem vůbec nebyla schopná se zorientovat. Cítila jsem se k smrti vyčerpaná. To jsem ale ještě netušila, že tohle byla jen taková malá ochutnávka útrap, které teprve měly přijít a jimž budu čelit dalších pětatřicet let,“ vypráví Jana, která si vydechla až v okamžiku, kdy jí psycholožka oznámila, že jde o panickou poruchu, na kterou se neumírá, i když to tak často vypadá…
Zkušenost, kterou vám nikdo neuvěří
Ti, kteří si procházejí něčím podobným, vám svorně potvrdí, že od té hororové premiéry už nic nebylo jako dřív. Pocity bezpečí a jistoty navždy zmizely. Stejně jako bezstarostnost a radost ze života. To vše se ve světle nové děsivé zkušenosti proměnilo jen v pouhou frázi, postrádající jakýkoliv význam.
Je to o to horší, že pocity, které dotyčný člověk tak intenzivně prožívá a které touží sdílet, jsou pro jeho okolí zcela nepochopitelné. Lidé těmhle věcem nerozumí. Nechápou je, kroutí hlavou, krčí nad tím rameny. Nemají ani ponětí, o čem to mluvíte. Ostatně, jak by také mohli? Vždyť ani sami „panikáři“ mnohdy netuší, co se to s nimi děje. To však prožívané utrpení ještě více stupňuje.
Jak by vám také bylo, kdybyste každý večer uléhali s vědomím, že už se neprobudíte? A kdybyste pak ráno otevřeli oči a první pocit, který by se dostavil, by nebyla vděčnost za to, že žijete, ale bolest a strach z toho, že tahle příšerná muka budete muset prožívat ještě po celý další den, týden, měsíce, roky...
První pomoc při atace1. Zadržte dech na dobu, než v duchu napočítáte do osmi. 2. Proveďte dlouhý výdech trvající stejnou dobu, jakou jste zadržovali dech. 3. Následuje krátká pauza před nádechem (na čtyři doby). 4. Proveďte dlouhý nádech (opět na osm dob). 5. Znovu zadržte dech, tentokrát v plném nádechu. Napněte svaly na ramenou a pažích a zároveň celou silou vytlačte břišní stěnu jako míč směrem vpřed. V téhle pozici vydržte osm dob. 6. Dlouze vydechněte na osm dob (nebo i víc). Vzduch nechte z plic vycházet bez úsilí, spíš se snažte výdech zpomalit. Zároveň povolte svaly ramenou, paží a břicha a celé tělo nechte „zvadnout“, tedy kompletně uvolnit. 7. Zopakujte celý postup od 4. do 6. kroku. K tomu, abyste zmírnili příznaky akutního záchvatu, většinou postačí deset opakování. |
Ani simulant, ani hypochondr
Není proto divu, že mnozí z těchto lidí trpících panickou poruchou přijdou o vztah, jsou nuceni odejít ze zaměstnání či se ocitnou v naprosté sociální izolaci, protože jejich přátelé a známí nechtějí mít nic společného s takovými „blázny“ a „hysteriky“. Někteří se dokonce uchýlí až k nejzazšímu řešení a rozhodnou se skoncovat se životem.
Přesto je panická porucha problém, o kterém se příliš nemluví. Většina lidí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Skutečnou příčinu potíží nedokážou leckdy určit ani samotní lékaři a postižení jsou pak často zařazeni do škatulky „simulant“ nebo „hypochondr“ (zvlášť po opakovaných vyšetřeních, která pokaždé skončí se stejným, to znamená negativním výsledkem). Panická porucha je tak lidmi vnímána bezmála jako „cejch“, a mnozí proto o své nemoci raději mlčí a snaží se prostě jen přežívat.
Kde se dozvíte více |
Strach ze smrti
Pokud se však záchvaty paniky dlouhodobě opakují, můžou vést ke vzniku závažných psychických potíží, jako jsou třeba thanatofobie (chorobná úzkost ze smrti a umírání) nebo agorafobie. Pro tuhle poruchu je charakteristický strach z veřejných prostor, kde se nachází hodně lidí (kina, divadla, metro, supermarkety, přeplněné ulice), nebo naopak z míst, kde je pacient sám (výtah, auto, ale třeba i vlastní byt).
Lidé trpící agorafobií mají obavy, že se jim udělá zle nebo zkolabují, čímž na sebe upoutají pozornost a dostanou se do trapné situace. Na místech, kde jsou sami, je zase mučí představa, že tam nebude nablízku nikdo, kdo by jim v případě potřeby poskytl první pomoc či zavolal lékaře. Odmítají proto chodit na určitá místa, jezdit na dovolenou do vzdálených zemí, jakkoliv by daná destinace byla lákavá, a zároveň se bojí zůstávat o samotě. Jinými slovy, žijí ve svém vlastním očistci.
Čím se ohlašuje panický záchvatParalyzujícím strachem a intenzivním pocitem ohrožení na životě Vědomím blížícího se konce (panická hrůza) Strachem ze ztráty kontroly a zešílení Pocitem odcizení a neskutečnosti sebe či okolí (derealizace, depersonalizace) Nadměrnou bdělostí a ostražitostí Napětím ve svalech Zkráceným dechem, zrychleným dýcháním nebo pocitem dechové nedostatečnosti Bušením srdce, zrychleným tepem Návaly horka nebo chladu Závratěmi, třesem Pocitem tíhy či svírání na hrudníku Častým močením, průjmem nebo zácpou Pocitem sucha v ústech Tlakem v žaludku a pocitem na zvracení Mravenčením rukou, nohou, rtů a předloktí Mžitky před očima, rozmazaným viděním Obtížným polykáním („knedlík v krku“) |
