„Na tu noc nikdy nezapomenu. Bylo krátce po půlnoci, když mě ze sna vytrhl příšerný pocit, že nemůžu dýchat. Vymrštila jsem se na posteli a v pudu sebezáchovy zoufale lapala po vzduchu.
Kde se dozvíte víc
|
Ale jako by tam žádný nebyl. Ani uvnitř mě. V hrudníku jsem měla dokonalé vakuum.
V několika vteřinách mi hlavou probleskly všechny děsivé souvislosti: Vedle v postýlce leží půlroční Emička. Co s ní bude? A co manžel a rodiče? Bože, pomoz mi! Já tolik toužím žít! Tohle přece nemůže být konec! S hrůzou jsem hleděla před sebe, nehybně jako kamenná socha. Nemohla jsem hýbat prsty. Nedokázala jsem otočit hlavou. Neměla jsem sílu volat o pomoc.
Potom jsem se propadla do hluboké tmy, mnohem hlubší, než byla ta za oknem. Cítila jsem, jak postupně stravuje celou mou mysl a lačně požírá každou buňku v těle. Před mým vnitřním zrakem probleskovaly mozkové neurony a vyhasínaly jeden po druhém… Napadlo mě, že takhle nějak vypadá smrt, a hned nato mě zaplavila ledová prázdnota, která pohltila poslední zbytky mého vědomí…“
Tak popisuje svůj první panický záchvat dvaatřicetiletá Klára, kterou její rodina maximálně podpořila a pomohla jí tyhle stěží popsatelné stavy zvládat natolik, aby byla schopná dál normálně fungovat.
Jste jen banda simulantů!
Ne každý má ale takové štěstí. Mnozí z „panikářů“ přijdou o vztah, jsou nuceni odejít ze zaměstnání nebo se ocitnou v naprosté sociální izolaci. Někteří se dokonce uchýlí k tomu nejzazšímu řešení a sáhnou si na život. Přesto je panická porucha problém, o kterém se stále moc nemluví.
Nejčastější příznaky panické ataky
|
Většina lidí vůbec netuší, že něco takového existuje. Skutečnou příčinu potíží nedokážou leckdy určit ani samotní lékaři – a postižení jsou pak často zařazeni do škatulky „simulant“ či „hypochondr“ (zvláště po opakovaných vyšetřeních, která končí s negativním výsledkem). Není divu, že mnozí z nich o své nemoci raději nemluví a snaží se prostě jen přežívat.
Jako „bonus“ sociální izolace
Dlouhodobé opakující se panické záchvaty však mohou vést k vážným psychickým potížím, mezi které patří i agorafobie. Pro tuto poruchu je charakteristický strach z veřejných prostor, kde se nachází hodně lidí (kina, divadla, metro, supermarkety), či naopak z míst, kde je pacient sám (výtah, auto, ale třeba i vlastní byt).
Lidé trpící agorafobií mají obavy, že se jim udělá nevolno, že zkolabují, a tím na sebe upoutají pozornost a dostanou se do trapné situace.
V místech, kde jsou sami, je zase sužuje představa, že nebude nablízku nikdo, kdo by jim poskytl první pomoc nebo zavolal lékaře. Odmítají proto chodit na určitá místa a bojí se zůstávat o samotě.
Možný spouštěč - chronická únava
K rozvoji panické poruchy dochází nejčastěji mezi 23. a 29. rokem života, ale může se projevit i kdykoli jindy, například během dětství nebo ve stáří. Objevuje se dvakrát častěji u žen než u mužů. Jednou z možných příčin je dlouhodobý intenzivní stres, který se dnes bohužel stává bezmála normou.
Úzkost, panika, fobie. Jak se jim bránit? |
Za panickou poruchou ale mohou stát také geny, nedostatek aminokyselin, neurotransmiterů (nervových přenašečů) nebo některých minerálů (draslík, hořčík, zinek, selen). Někdy se také může jednat o následek syndromu chronické únavy, bakteriálních či virových onemocnění (chlamydiové infekce, borrelióza). Léčba spočívá v dlouhodobém užívání psychofarmak a vhodné psychoterapii.
První pomoc při záchvatu
Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak si pomoct přímo během panického záchvatu, jsou i různá dechová cvičení (jak tvrdí tibetští lámové: kdo ovládl svůj dech, ovládl svůj život). Je ale zapotřebí natrénovat si je předem. Když udeří záchvat, nebude už prostor na nějaké „pokusy“.
1) Zadržte dech na dobu, než v duchu napočítáte do 8.
2) Proveďte dlouhý výdech trvající stejnou dobu, po kterou jste zadržovali dech.
3) Následuje krátká pauza před nádechem (na 4 doby).
4) Proveďte dlouhý nádech (opět na 8 dob).
5) Znovu zadržte dech, tentokrát v plném nádechu. Napněte svaly na ramenou a pažích a zároveň celou silou vytlačte břišní stěnu jako míč směrem vpřed. V téhle pozici vydržte 8 dob.
6) Dlouze vydechněte, na 8 dob (nebo i víc). Vzduch nechte z plic vycházet bez úsilí, spíš se snažte výdech zpomalit. Zároveň povolte svaly ramenou, paží a břicha a celé tělo nechte „zvadnout“, kompletně uvolnit.
7) Zopakujte celý postup od 4. do 6. kroku. K tomu, abyste zmírnili příznaky akutního záchvatu, většinou postačí 10 opakování.
