Všichni známe někoho, kdo zahnul manželce či manželovi, kdo se kvůli nevěře rozvedl či právě rozvádí a většina z nás má se zahýbáním partnerovi osobní zkušenost – ať už jako podvádějící nebo jako podváděný. Řešíme nevěry s kamarádkami, díváme se na ně ve filmech, čteme o nich v knihách.
O milostných románcích a jejich rizicích bychom tedy měli vědět všechno. Nebo skoro všechno. Ale jak říká jedno staré moudro, lidé jsou nepoučitelní. Říkají si „už nikdy" a pak do toho spadnou znovu. A často znovu narazí. Nebo také ne...
Na vlně euforie
Vždycky je dobré znát klady a zápory nějakého rozhodnutí, protože jako dospělí jsme za své činy odpovědní. S milostnými románky ale bývá v tomto směru trochu problém. Především s těmi, které si nezačínáme pouze kvůli sexu, ale protože jsme zamilovaní. Racionální uvažování jde v takových případech stranou. Řídíme se pudy a rozbouřenými hormony. V případě silné zamilovanosti „neslyšíme a nevidíme".
Všechno jde stranou. Především ženy prožívají zamilovanost často velmi bouřlivě až vypjatě, ale spousta mužů si s nimi nijak nezadá. První týdny až měsíce jsou pro oba milence jako krásný sen a nepřipouštějí si, že přijde den, kdy z něj procitnou. Tohle všechno, tyhle euforické a povznášející pocity, jsou ale přesně tím důvodem, proč se tolik z nás do milostných románků vrhá. Děláme to hlavně kvůli nim, protože nám pomohou zapomenout na starosti všedního dne. Zažíváme subjektivní pocit štěstí a zdá se nám, že máme zase pro co žít. Jakkoli je to z pohledu rozumu bláhové, milostné románky nás mohou někdy i psychicky pozvednout, protože nám dodávají pocit výjimečnosti. Je pro nás důležitý pocit, že o nás někdo stojí a že si nás váží.
