Vždycky můžete narazit na upoceného Čecha a porovnávat ho s okouzlujícím Francouzem, kterého jste potkala na dovolené. Pokud vás ale napadá, že štěstí vás může čekat jedině v náručí vášnivého jižana (Američana, Nora, Švýcara...), nejspíš prožijete těžké vystřízlivění. Patnáct procent z vás se v anketě Cosmopolitanu přiznalo, že jste s cizincem randily, ale příště už byste chtěly jedině Čecha. Přesto skoro čtvrtina oslovených po zahraniční lásce touží. Může se z ní zrodit vztah na celý život? A jakou cenu zaplatíte, aby vám vydržel? Přičítat krach či úspěch vztahu jen národnosti partnera nejde, přesto ale většina žen, které už si mezinárodní lásku zkusily, prožívala podobné starosti i radosti. Čtěte jejich příběhy.
Nadšení novou kulturou
Třiadvacetiletá Irena by mohla vztahům s cizinci dělat reklamu. S Američanem Tonym se schází necelý rok a randění považuje za natolik zábavné, že neměla čas o nějakých úskalích zahraniční lásky uvažovat. Jestliže ji přítel požádá o ruku, rozhodně kývne. „Seznámili jsme se přes webovou stránku expats.cz, na níž jsem sháněla rodilého mluvčího na doučování angličtiny. Každý týden jsme se scházeli na konverzaci, až mě jednou Tony vyzval, abych mu přestala platit.“ Irenin přítel v Praze studuje. Až skončí školu, chtěli by zkusit společný život v Americe. „Nečekám, že to bude úplně jednoduché, ale Tony je natolik úžasný, že spolu určitě všechno zvládneme.“ Trochu jiný start lásky s cizincem zažívala pětadvacetiletá čerstvě vdaná Karolína. „V životě by mě nenapadlo, že si jednou najdu zrovna Japonce. Seznámili jsme se na vysoké. Yakim tu dva roky studoval a naučil se obstojně česky. Zjistili jsme, že máme spoustu společných zájmů, a postupně se do sebe zamilovali, jenomže on se pak musel vrátit do Tokia. Každý den jsme si psali dlouhé e-maily.“ V červenci měla Karolína s Yakimem svatbu a právě vrcholí přípravy jejich stěhování do Tokia. „Byla jsem tam dvakrát na návštěvě a zatím mě objevování nové kultury baví a leccos se mi zdá i lepší než u nás. Tady se třeba každý snaží neplatit daně nebo všelijak obcházet zákony, což v Japonsku neexistuje. Všichni se považují za součást státu, takže se mu snaží prospívat. Trochu mě děsí jiné věci, třeba jak se Japonci vyhýbají konfliktům. Často tak potlačují emoce. Možná proto tam dochází k tolika sebevraždám mladých lidí.“
