Vždycky můžete narazit na upoceného Čecha a porovnávat ho s okouzlujícím Francouzem, kterého jste potkala na dovolené. Pokud vás ale napadá, že štěstí vás může čekat jedině v náručí vášnivého jižana (Američana, Nora, Švýcara...), nejspíš prožijete těžké vystřízlivění. Patnáct procent z vás se v anketě Cosmopolitanu přiznalo, že jste s cizincem randily, ale příště už byste chtěly jedině Čecha. Přesto skoro čtvrtina oslovených po zahraniční lásce touží. Může se z ní zrodit vztah na celý život? A jakou cenu zaplatíte, aby vám vydržel? Přičítat krach či úspěch vztahu jen národnosti partnera nejde, přesto ale většina žen, které už si mezinárodní lásku zkusily, prožívala podobné starosti i radosti. Čtěte jejich příběhy.
Nadšení novou kulturou
Třiadvacetiletá Irena by mohla vztahům s cizinci dělat reklamu. S Američanem Tonym se schází necelý rok a randění považuje za natolik zábavné, že neměla čas o nějakých úskalích zahraniční lásky uvažovat. Jestliže ji přítel požádá o ruku, rozhodně kývne. „Seznámili jsme se přes webovou stránku expats.cz, na níž jsem sháněla rodilého mluvčího na doučování angličtiny. Každý týden jsme se scházeli na konverzaci, až mě jednou Tony vyzval, abych mu přestala platit.“ Irenin přítel v Praze studuje. Až skončí školu, chtěli by zkusit společný život v Americe. „Nečekám, že to bude úplně jednoduché, ale Tony je natolik úžasný, že spolu určitě všechno zvládneme.“ Trochu jiný start lásky s cizincem zažívala pětadvacetiletá čerstvě vdaná Karolína. „V životě by mě nenapadlo, že si jednou najdu zrovna Japonce. Seznámili jsme se na vysoké. Yakim tu dva roky studoval a naučil se obstojně česky. Zjistili jsme, že máme spoustu společných zájmů, a postupně se do sebe zamilovali, jenomže on se pak musel vrátit do Tokia. Každý den jsme si psali dlouhé e-maily.“ V červenci měla Karolína s Yakimem svatbu a právě vrcholí přípravy jejich stěhování do Tokia. „Byla jsem tam dvakrát na návštěvě a zatím mě objevování nové kultury baví a leccos se mi zdá i lepší než u nás. Tady se třeba každý snaží neplatit daně nebo všelijak obcházet zákony, což v Japonsku neexistuje. Všichni se považují za součást státu, takže se mu snaží prospívat. Trochu mě děsí jiné věci, třeba jak se Japonci vyhýbají konfliktům. Často tak potlačují emoce. Možná proto tam dochází k tolika sebevraždám mladých lidí.“
Pravidelný stres
Fáze okouzlení zahraničním partnerem a jeho kulturou bohužel po nějakém čase opadne, a to bez ohledu na to, zda jste za milým přesídlila do ciziny, nebo on k vám. Nejpozději teď zjistíte, že partner cizinec nemusí být o nic lepší ani horší než Čech, rozhodně však vztah s ním bude o mnoho komplikovanější. Potvrzuje to i Erika Matějková, autorka příručky Řešíme partnerské problémy: „Život s cizincem je stálé dobrodružství. Ani chvíli nemáte čas se nudit. Vše je nové. Svět svého partnera objevujete stejně dychtivě jako batole svět, do kterého se narodilo. Přesto ale někdy člověk potřebuje ke spokojenému a klidnému životu stereotyp.“ Důvod je jednoduchý – život s cizincem vás častěji vystavuje nečekaným situacím, které obecně způsobují stres. A ne každému pravidelné vyplavování stresových hormonů vyhovuje. Své manželství vidí stále skeptičtěji i sedmadvacetiletá Vlaďka, která se před třemi lety provdala za Egypťana Abdula a teď s ním čeká druhé dítě.
„Ze začátku jsem byla životem v Egyptě nadšená. Líbilo se mi, jak je tam všechno volné a neregulované. Lidé kašlou na předpisy a můžou si dělat, co chtějí. Jenže právě tohle mi teď pomalu začíná vadit,“ vypráví Vlaďka, která neustále kočuje mezi Prahou, Londýnem a Káhirou. „Manžel si dělá v Londýně doktorát, ale pak se chce vrátit do Egypta. Předem mě na to upozorňoval, ale mě tehdy život v Africe lákal. Až později jsme se kvůli tomu začali hádat a rozcházet. Opusťte ale někoho, koho máte ráda! Nakonec se nám narodila dcera a my se narychlo vzali. Když jsme pak žádali o uznání manželova přechodného pobytu v Česku, aby si nemusel stále kupovat víza, museli jsme absolvovat nepříjemný výslech na cizinecké policii. Dokonce mi úředníci bez ohlášení vpadli do bytu a chtěli vidět, jestli tam má Abdul nějaké osobní věci. Naštěstí tu měl trenýrky, takže povolení dostal.“ Nadšení z Vlaďky opadá i kvůli dalším potížím. „Manžel je muslim a já jsem kvůli němu taky přijala islám. Nejdřív mě nové náboženství nadchlo, jenže když teď vidím fanatismus jiných konvertitek, odrazuje mě to a občas si klidně dám i vepřové. Zato manžel nic českého nesní, ani kdyby měl umřít hlady. Nikdy bych si nepomyslela, že problémy v našem vztahu budou dělat takové malichernosti. Neříkám, že se mi zajídá život s cizincem. Jen kdybych mohla volit znovu, asi bych si už nevybrala Araba, ale třeba Němce. Egyptská kultura je až příliš odlišná.“
Příliš tichá samota
Kromě věčného neklidu a vyčerpání může váš zahraniční happy end zničit také osamělost. Podle psycholožky Matějkové se takový pocit může dostavit, ať s partnerem zůstáváte tady, nebo v jeho rodné zemi. „Pokud žije váš přítel zde v Čechách, pořád přemýšlíte, s kým se můžete společně vidět a s kým ne. Jestliže kamarádi nemluví alespoň anglicky, je komunikace velmi obtížná. Postupně začínáte selektovat a ztrácet mnoho přátel. Život v cizině je o to náročnější, že máte nejen jazykovou, ale i kulturní bariéru.“ Bude pro vás nejspíš i obtížnější sehnat si kvalifikovanou práci, což může vaši nespokojenost ještě prohloubit a negativně ovlivnit celý vztah. Hůř se také zapojujete do hovoru s jeho kolegy či přáteli.
„Výsledkem bývá rozmrzelost a upínání se na partnera,“ varuje Erika Matějková. Podobná zkušenost přivedla po čtyřech letech k rozchodu Marcelu a jejího španělského partnera. „Určitě jsme se nerozešli jenom kvůli jeho odlišné národnosti, i když spousta problémů vyplynula právě z ní. Miguel na Moravě prostě nedokázal žít. Seznámili jsme se, když jsem rok pracovala ve Španělsku. Byla jsem do jeho kultury zblázněná. Chlapi tam jsou okouzlující, dokážou se ženě věnovat a starají se o ni, přesto jsem od začátku věděla, že ve Španělsku zůstat nechci. Myslela jsem, že se kvůli tomu rozejdeme, ale Miguel se rozhodl přestěhovat za mnou do Ostravy. Tady se z něho ale stal úplně jiný člověk. Veselý společenský kluk z Malagy si najednou nedokázal najít žádné přátele. Navíc ačkoliv byl vystudovaný filolog, neměl buňky na učení češtiny a pochytil jen pár slovíček. Mě přestalo bavit mu překládat, má rodina už nás proto ani nezvala na návštěvy.
Časem mi začala vadit spousta dalších věcí a pořád jsem třásla hlavou: ,No jo, vždyť on je Španěl!’ Šlo o maličkosti, třeba že se v Česku jí, pracuje, flámuje a spí v jinou dobu než u něj doma. Po třech letech útrap v Ostravě jsem se rozhodla vztah ukončit. Loni jsem si vzala Čecha, který je Miguelův pravý opak. Klidný, racionální, předvídatelný. Kdybych ale neměla předchozí zkušenost, nikdy bych si ho tak nevážila jako teď!“ Randění s cizincem vás prostě obohatí, i kdyby nepřerostlo v lásku na celý život. Rozšíříte si obzory, naučíte se vařit exotická jídla nebo o své lásce napíšete knížku, jako to udělala autorka Eva Rýznerová. Svůj šestiletý vztah s Italem živelně popsala v knize Říkal jsi „ti amo“, která vyjde v nakladatelství Motto v listopadu. Na čem ztroskotal její vztah? „Naše láska byla ostrá jako čili paprička, sladká jako tiramisu, vzácná jako šafrán a bohužel také tenká jako špageta,“ líčí Eva Rýznerová. „Byli jsme spolu rok, když mi Carlo řekl: ,Jsi žena na vdávání.’ Tenkrát jsem si jeho slova přeložila jako: ,Jsi nejlepší žena na světě a já si tě vezmu za manželku.’ A tak jsem čekala. Rok, pak další a další. Šest let uplynulo jako voda, on bydlel stále v Římě a já v Praze. Těch šest let jsem neustále na něco čekala: na jeho e-mail, na jeho esemesku, na jeho telefon, na den, kdy odletím do Říma, na den, kdy on přiletí do Prahy. Až se naše láska převařila, změkla, rozplizla a přestala chutnat mně i jemu.“
