Výhody a nevýhody života s cizincem

„Výsledkem bývá rozmrzelost a upínání se na partnera,“ varuje Erika Matějková. Podobná zkušenost přivedla po čtyřech letech k rozchodu Marcelu a jejího španělského partnera. „Určitě jsme se nerozešli jenom kvůli jeho odlišné národnosti, i když spousta problémů vyplynula právě z ní. Miguel na Moravě prostě nedokázal žít. Seznámili jsme se, když jsem rok pracovala ve Španělsku. Byla jsem do jeho kultury zblázněná. Chlapi tam jsou okouzlující, dokážou se ženě věnovat a starají se o ni, přesto jsem od začátku věděla, že ve Španělsku zůstat nechci. Myslela jsem, že se kvůli tomu rozejdeme, ale Miguel se rozhodl přestěhovat za mnou do Ostravy. Tady se z něho ale stal úplně jiný člověk. Veselý společenský kluk z Malagy si najednou nedokázal najít žádné přátele. Navíc ačkoliv byl vystudovaný filolog, neměl buňky na učení češtiny a pochytil jen pár slovíček. Mě přestalo bavit mu překládat, má rodina už nás proto ani nezvala na návštěvy.



Časem mi začala vadit spousta dalších věcí a pořád jsem třásla hlavou: ,No jo, vždyť on je Španěl!’ Šlo o maličkosti, třeba že se v Česku jí, pracuje, flámuje a spí v jinou dobu než u něj doma. Po třech letech útrap v Ostravě jsem se rozhodla vztah ukončit. Loni jsem si vzala Čecha, který je Miguelův pravý opak. Klidný, racionální, předvídatelný. Kdybych ale neměla předchozí zkušenost, nikdy bych si ho tak nevážila jako teď!“ Randění s cizincem vás prostě obohatí, i kdyby nepřerostlo v lásku na celý život. Rozšíříte si obzory, naučíte se vařit exotická jídla nebo o své lásce napíšete knížku, jako to udělala autorka Eva Rýznerová. Svůj šestiletý vztah s Italem živelně popsala v knize Říkal jsi „ti amo“, která vyjde v nakladatelství Motto v listopadu. Na čem ztroskotal její vztah? „Naše láska byla ostrá jako čili paprička, sladká jako tiramisu, vzácná jako šafrán a bohužel také tenká jako špageta,“ líčí Eva Rýznerová. „Byli jsme spolu rok, když mi Carlo řekl: ,Jsi žena na vdávání.’ Tenkrát jsem si jeho slova přeložila jako: ,Jsi nejlepší žena na světě a já si tě vezmu za manželku.’ A tak jsem čekala. Rok, pak další a další. Šest let uplynulo jako voda, on bydlel stále v Římě a já v Praze. Těch šest let jsem neustále na něco čekala: na jeho e-mail, na jeho esemesku, na jeho telefon, na den, kdy odletím do Říma, na den, kdy on přiletí do Prahy. Až se naše láska převařila, změkla, rozplizla a přestala chutnat mně i jemu.“