Úterý ráno, srpen 2011. Marketingová specialistka opouští dům, na který si vzala s přítelem hypotéku, a spěchá na autobus do práce. V hlavě jí běží dnešní plán: vyřídit několik obchodních schůzek a návštěvu květinářství. Musí si totiž konečně objednat svatební kytici, za dva týdny se přece vdává! Když dorazí k přechodu, první auto zastavuje a dává jí přednost. Řidič druhého vozu ale čekat nehodlá a nasupeně toho před sebou objede v protisměru. Přesně ve chvíli, kdy Lenka přechází ulici. Následuje křik a náraz. Mladá žena leží bezvládně na silnici, celé tělo ji bolí a z hlavy teče krev. Všechno, o čem přemýšlela, je v mžiku pryč…
Nemocniční peklo
„Ten chlap do mě najel ze strany,“ vzpomíná Lenka dva roky po nehodě. „Auto mi podrazilo nohy, svezla jsem se po kapotě a skončila jsem o kus dál na zemi. Kolem mě bylo najednou plno lidí. Zůstala jsem při vědomí, takže jsem slyšela, jak volají o pomoc. Jednoho z nich jsem poprosila, aby z mé kabelky vyndal mobil a zavolal mému příteli. Přiběhl úplně vyděšený. Chytil mě za ruku a celý se třásl. Pořád mi přitom opakoval: ,To bude dobrý, zlato, to zvládneme.‘ Sice jsem cítila nohy, ale nemohla se ani hnout. V nemocnici mě hned operovali. Když jsem se probudila z narkózy, ležela jsem na pokoji s dalšími pacientkami a z těla mi trčela spousta hadiček. Doktoři mi stroze oznámili, že mám tříštivou zlomeninu jednoho obratle a další dva pochroumané.
Co to znamená? Budu tu ještě týden? Měsíc? Rok? Prvních čtrnáct dní jsem se nedokázala ani posadit, natož si stoupnout a někam jít. Přeraženou páteř mi spojili osmicentimetrovým kovovým šroubem, ale záda zůstávala pořád oteklá a pomlácená. Když mě fyzioterapeuti konečně postavili, každý krok bolel jako čert. Nejhůř jsem ale nesla pocit úplné závislosti. Najednou jsem si bez cizí pomoci nemohla ani vyčistit zuby. A hlavně dostala přes prsty moje důstojnost, což dodnes řeším s psychiatričkou. Celkem běžně k nám totiž například chodila sestra s mísou v návštěvních hodinách, před milionem očí ji pod nás strkala, a pak vztekle podupávala, že nespolupracujeme a kdy už se konečně uráčíme vyprázdnit!“
