Frajeřina až navěky
Spisovatel Charles Bukowski prohlásil, že by se chtěl proslavit a žít do osmdesáti, aby mohl spát s osmnáctkami. No, skoro se mu to povedlo. Belhat se po světě s plnou prkenicí a mladou milenkou je z mužského hlediska rozhodně přívětivější představa než trávit důchod na lavičce, krmit holuby a slintat nad gymnazistkami v minisukních. Chovat v posteli mladou, krásnou ženu a sám přitom vyzařovat podobný typ půvabu jako zombie prostě představuje frajeřinu.
Nezáleží na tom, že kolem krouží mladší, hezčí, chytřejší hoši – tohle je vítězství pragmatického rozumu a vážná námitka všem nadutým romantikům, kteří ošklivým, nudným a opotřebovaným lidem upírají právo na štěstí. Všichni se nejmenují Brad Pitt, víte? Jsme tu i my, kteří se do zrcadla díváme vážně neradi, ať je nám třicet, nebo osmdesát. Příroda je nemilosrdná, ale dá se podplatit, chápete? A na prachy naštěstí slyší i pár blonďatých andělů s kudrnatými vlásky a nevinnýma modrýma očima!
K naprosté dokonalosti dovedl tenhle trik můj oblíbenec, americký naftový magnát J. Howard Marshall II. Oženil se se sedmadvacetiletou Annou Nicole Smith, původně neúspěšnou barovou tanečnicí, po prsních implantátech pak veleúspěšnou modelkou a playmate. Howardovy předpoklady pro manželství spočívaly ve věkovém rozdílu šedesáti let, invalidním křesle a silně dotírající rakovině. V téhle situaci by se nejspíš většina umírajících kmetů uchýlila do sanatoria, kde by jim sex vzdáleně připomínal jen téměř nepřetržitý styk s bažantem. Howardovi v posledních měsících života stálo za to rozzuřit všechny příbuzné a přitom ještě dostat do postele jednu z nejprovařenějších sexbomb planety. Všem včetně Howarda a Anny Nicole bylo jasné, že nejde o studentskou lásku „navzdory všem“. Nicméně díky ní naftový král odešel ve velkém stylu – ne jako živá mrtvola, ale jako chlap a novomanžel.
Muka šedé zóny
Funguje to jako v obvyklém vztahu plném citových turbulencí; jakmile máte karty víceméně jasné a obě strany chápou, proč jsou spolu, všechno může klapat. Jenže mezi férovými případy finančně-sexuálně-společenské symbiózy leží šedá zóna plná nepříjemných omylů. Musím bohužel uznat, že na vině bývá neuvěřitelná mužská naivita. Většina z nás lásku pro peníze pozná. Když se proplešatělý pan ředitel po dvaceti letech rozvede a vezme si mladičkou asistentku, měl by tušit, že mu ji do cesty nepřivál stříbrný vítr, ale kalkulačka v její hlavě. A připravit se na nutné náklady. Luxusní dovolená, dárková služba, neustálá potřeba pronikat do takzvaně lepší společnosti – pokud u partnerek zaznamenáme podobné symptomy, je víceméně jasno.
Tedy mělo by být. Bohužel čas od času narazím na případ, kdy v hlavě omšelého chlapíka rozkvete nádherný narcis a stráví poslední zbytky jeho mozkové kůry. Nešťastník se nejspíš domnívá, že navzdory erozi vnější podoby vyzařuje jakési prazvláštní kouzlo. A dokáže jím ovládnout jakoukoliv ženu, což dokazuje i ta nádherná prsatá manekýna, která mu dovolila, aby se kvůli ní rozvedl, a umožňuje mu láskyplné odčerpávání jeho účtu. Takového muže znám.
„Věk ani krása u chlapů nehrají tak velkou roli, ženy to přece samy říkají, jde o sílu osobnosti,“ namlouval ten dobrák sobě i mně několik let, během nichž stačil přijít o rodinu a téměř všechny peníze. Manekýnské klíště zatím díky jeho financím a známostem udělalo kariéru a nakonec mu uteklo s mladým svalnatým kolegou – takže našemu nešťastníkovi zůstalo dost námětů k přemýšlení a hypotéka na 1 + 1 v Uhříněvsi. Smutný, ale v podstatě spravedlivý příběh, ne? Takže abych se vrátil ke scéně s vozíkem, mulatkou a Boulogneským lesíkem. Ještě víc by mě bavilo, kdyby se ke mně žádné miliony nepřikutálely (což nebude problém). Ta snědá polobohyně by netušila, že jsem kvůli výletu do Paříže musel prodat poslední zlaté zuby, nechal si vyoperovat endoprotézu a prodal ji na černém trhu. Protože úplně největší frajeřina je být starý, ošklivý miláček krásné ženy a nemít ani floka. Možná bych to mohl zmáknout tím prazvláštním kouzlem, nemyslíte?
