Kouzlo vzájemné solidarity
Můj vzdálený příbuzný, major britské koloniální policie ve výslužbě, měl v životě přes pět set žen plus jednu manželku. Teď je mu pětašedesát. A protože myslel na penzijní fondy už v raném mládí, tráví důchod docela zábavně: žije v Thajsku s jednou sedmadvacetiletou milenkou jménem Deng a neurčitelným počtem masérek na jednu noc, o nichž Deng pochopitelně neví.
Major Brown ale nepatří mezi obvyklé sexuální turisty, kteří během dvoutýdenní dovolené nechají vydělat místním prostitutkám a pak se vrátí k evropským manželkám. Platí Deng pravidelné kapesné, pamatuje na ni v závěti a její rodině zařídil malý obchod. Pro majora Browna je výdej peněz za sex přibližně stejně přirozený jako pro nás ostatní nákup paliva do aut. Zajímalo mě, co tenhle kuriózní pár drží pohromadě, a major mi ochotně prozradil „klíčové slovo“.
„Vzájemná solidarita,“ prohlásil. „Deng si uvědomuje, co pro ni znamenám z hlediska životní jistoty. A já si vážím toho, jak je ke mně milá. Oba dodržujeme pravidla a ona ví, že kdybych jí přišel na nevěru, skončila by. Tak dopadla její devatenáctiletá předchůdkyně: jakmile jsem zjistil, že mě podvádí s jistým Němcem, aby mohla inkasovat dvakrát, museli jsme se rozejít. Deng tenhle příběh zná a myslím, že by si rozmyslela riskovat. Prostě jsme si spočítali, co můžeme nabídnout, získat a ztratit, a podle toho se chováme.“ Mně tohle vyznání připadá přinejmenším stejně uspokojivé jako „Marie se mi líbí, protože mi připadá taková jiná, čistá...“
Alespoň je jasno, ne? Naposledy jsem o Deng a majorovi slyšel před pár měsíci – přestěhovali se do krásného domu v severním Thajsku a zdá se, že tam oba budou žít šťastně až do majorovy smrti. Docela pěkná pohádka, řekl bych.
