Dětství, první lásky, prázdninové hry, střední škola, platonická zamilování, kamarádky a bývalí milenci. Byl to krásný čas, říkáte si, když vzpomínáte na minulost (pokud tedy zrovna nepatříte k lidem, kteří prožili nějaký traumatizující zážitek a usilovně se na něj snaží zapomenout).
Všechno vypadalo jednodušší, nemuselo se chodit pravidelně do práce, myslet na zaplacení nájmu a složenek, protože to dělali jiní, a i ty vztahy byly nějak lepší a víc vám vycházely. Občas má skoro každý pocit, že všechno hezké už tady bylo a nic dalšího – alespoň trochu podobného – nezažije. Někteří lidé žijí vzpomínkami téměř výhradně a nedokážou se kvůli nim posunout nikam dál.
Krize „středního“ věku
Ženám se to stává obecně častěji než muži. Udržují se svými přáteli hlubší vztahy a mají větší obavy ze změn. Také mají tendenci srovnávat současné vztahy s minulými a to nikdy nedělá dobrotu. Dvaatřicetiletá lektorka tvůrčího psaní Nina prožívá momentálně krizi, která je podle psychologů pro mladé, svobodné a bezdětné ženy v tomto věku typická. Pomalu by se měla začít rozhodovat, co dál se svým osobním životem – manžel, kariéra, děti? –, ale vzpomínky na minulost ji brzdí. Hlavním důvodem je její bývalý partner, který ji před čtyřmi lety opustil a na kterého nemůže zapomenout. Přestože ten chystá na jaře svatbu, Nina tajně doufá, že si svůj krok ještě rozmyslí a vrátí se k ní. „Je to bláhové, já vím, ale pro mě to byl naprosto zásadní vztah a já jsem přesvědčená, že už mě žádný ani vzdáleně podobný nečeká. Chodila jsem od našeho rozchodu s několika muži, ale mému bývalému, se kterým jsem žila od svých devatenácti let, se nikdo z nich nevyrovnal. Teď jsem sama. Stejně pokaždé dopředu vím, že nám to nevyjde, tak proč se pořád pokoušet něco začínat?“ Psycholožka Anna Kovalenská k tomu dodává: „Samozřejmě že nemůže nic vyjít, když je ke každému novému vztahu přistupováno s despektem a bez jakékoli naděje. Dokud se budete stále vracet do minulosti, na nový vztah můžete hezky rychle zapomenout, protože zkrátka a dobře žádný nebude.“
