Falešná paměť
„Návrat do minulosti může být notně zkreslený,“ potvrzuje Anna Kovalenská. „Odborně se tomu říká syndrom falešné paměti. To znamená, že nějaký emoční zážitek, pozitivní i negativní, je zpětně vnímán jinak, než jak se odehrál, a to může mít velký vliv na další rozhodování, popřípadě prožívání podobných zážitků či vztahů. Falešnou paměť má ve větší či menší míře každý z nás. Lidé si pamatují často pouze to, co chtějí a co se jim hodí, aby pro ně minulost byla snesitelnější nebo aby byli zajímavější. Důvodů je mnoho. Pokud to nijak výrazně nezasahuje do našeho současného života, není na falešné paměti nic špatného. Jde o běžný obranný mechanismus lidské psychiky. Jestliže však ovlivňuje naše chování, pak bychom s ní měli něco dělat. Nina je dobrým příkladem. Svého bývalého partnera si vysnila, zidealizovala a teď kvůli svým představám, které s velkou pravděpodobností nemají mnoho společného se skutečností, nedokáže navázat další plnohodnotný partnerský vztah.“
http://gty.im/748328569
Pivo za dvě pade
Zvláštní skupinu tvoří lidé, kteří žijí vzpomínkami totalitními. Jo, jo, tehdy jsme sice nikam nemohli, na hranicích byl ostnatý drát, vlastní názory musel člověk skrývat, pokud vůbec nějaké vlastní názory existovaly, učili jsme se nesmysly a lži ve školách, naši rodiče (jenom někteří) tajně poslouchali Hlas Ameriky, museli jsme vyvěšovat vlaječky a chodit na průvody, recitovat socialistické básničky, ale jinak..., jinak bylo všechno lepší. Pivo stálo dvě padesát, startky čtyři koruny, v hospodě pak čtyři čtyřicet, rohlík třicet haléřů, práce byla pro každého, protože se pracovat muselo (když někdo nechtěl, byla to jeho věc, a tak ho zavřeli do vězení za příživnictví), a všechno bylo jasné, pevně dané a nalinkované. Kdo vyhraje volby, kdo je náš přítel a kdo nepřítel a s kým na věčné časy. Ne, my do této bizarní skupiny vzývající staré časy nepatříme, ale podle průzkumů ji tvoří skoro dvacet procent dospělé populace a to je více než dost. Podle klinického psychologa Petra Grubnera tento fenomén svědčí minimálně o dvou věcech – že nám pořád chybí schopnost samostatně a kriticky myslet a že lidé vzpomínají především na ty příjemnější věci. Znovu ta falešné paměť...
Spálené mosty
Americký spisovatel Graham Green napsal, že jenom zloději soudí, že člověk se nemá vracet tam, kde už jednou byl, a že bez minulosti není budoucnost. Na tom něco určitě bude, ovšem žít pouze vzpomínkami je stejně škodlivé jako žádné nemít. Francouzský spisovatel Marcel Proust ve svém životním díle Hledání ztraceného času na rozdíl od Greena zjišťuje, že ztracený čas je jednou provždy pryč a zabývat se jím způsobuje víc bolesti než radosti. Spálit všechny mosty asi není zrovna ideální řešení, ale ohlížet se pořád zpátky, srovnávat a vytahovat staré rány také nepomůže. Co bylo, bylo. To platí především o vztazích.
