Její nemoci předcházel šok. „Utrpěla jsem ho po smrtelné havárii mého přítele. Chodili jsme spolu šest let a mně se jeho smrtí zhroutil svět. Nejedla jsem, nespala a zhubla o osm kilo. Po roce se mi ale začala psychika vzpamatovávat a kila šla zase nahoru. V té době jeden spolužák z Vysoké školy ekonomické, kam jsem chodila, vyslovil na mou adresu poznámku ‚jejda, ty jsi najednou nějak oplácaná’ a já jsem zpanikařila,“ popisuje Jana začátky své nemoci.
„Návod jsem našla v knize.”
Vrhla se do drastických hladovek. Jako vedlejší účinky odtučňování se dostavilo nepřetržité kručení v břiše, ztráta pojmu o čase a prostoru a blud, kterému věřila. „Byla jsem přesvědčená, že můj přítel zemřel proto, aby se nemusel dívat na moji budoucí tloušťku. Obviňovala jsem se z jeho smrti a o to víc se trestala hladovkami. Pak se mi dostala do ruky publikace o bulimii s přesným popisem jejích příznaků. Tehdy mi přišla jako dokonalý návod, jak jíst a přitom netloustnout. Považovala jsem ten text za skvělý objev a hned ho převedla do praxe. Na následujících dvanáct let se ze mě stala bulimička. Tři dny mi nedělalo potíže jíst jen půl rohlíku k obědu a lžičku jogurtu k večeři. Čtvrtý den už jsem měla takový hlad, že nebyl problém spořádat šišku štrúdlu, kilo brambor, dorty, zmrzlinu a půl kila vlašského salátu. A hurá, šlo se zvracet, abych nepřibrala.“ Jana se stala mistryní v záchvatech dávení a nad záchodovou mísou se vyprazdňovala i čtyřikrát během čtyřiadvaceti hodin.
„Manžel mě vyléčil, ale stačilo slovo...”
I přes neustálé sebetýrání hladovkami a zvracením samozřejmě nezhubla, protože co se jednou dostane do žaludku, zanechá v těle tři čtvrtiny své energetické hodnoty. „Pak jsem poznala svého nynějšího manžela. S dietami i se zvracením byl konec, protože jsem najednou měla pro co žít.“ Na postavu přestala myslet a váha se jí upravila sama od sebe. Za dva roky se ale příběh opakoval. „Ty jsi bývala takový budulínek a najednou máš tak krásnou postavu,“ podivil se po dvou letech manžel a Jana místo radostného úsměvu nastartovala nové kolo hladovek a zvracení. Tentokrát se jí to „podařilo“. Při výšce sto sedmdesáti centimetrů zhubla na čtyřicet kilo a zhroutila se. „Nikdo netušil, čím to je. Já jsem se za své problémy s jídlem hrozně styděla, a i když jsem si chtěla koupit nějakou literaturu, bála jsem se, že prodavačka pozná, že ji potřebuji pro sebe. V nemocnici mě vyšetřovali na podezření z rakoviny i poruchy slinivky. Mlčela jsem jako hrob,“ popisuje typické způsoby nemocných, kteří trpí poruchou příjmu potravy (PPP).
