Představa, že si někdo sedne naproti nám, proti naší vůli nás upřeným pohledem zhypnotizuje a pak nás vrátí zpátky do dětství, kdy jsme byli svědky nějakého závažného zločinu, nebo nás třeba pošle někoho zabít, patří naštěstí jen do amerických seriálů. Tak mocná hypnóza není. Do transu nemůžeme upadnout proti své vůli a nevědomky. Stejně tak vás nikdo nedonutí být agresivní, pokud při plném vědomí nedokážete ani odseknout nepříjemné prodavačce. Na druhou stranu vybavení si potlačených zážitků možné je a právě o to také často jde.
„Hypnóza je transový stav, který se používá, pokud je potřeba obejít naše racionální bariéry a dostat se do kontaktu s vytěsněnými obsahy, zážitky, postoji... Ty bývají příčinami našich potíží, ačkoliv naši psychickou rovnováhu natolik ohrožovaly, že bylo potřeba se jich zbavit, odsunout je někam, kde nebudou tolik bolet, nebudeme se jimi muset zabývat a prožívat nepříjemné emoce,“ přibližuje Michaela Fialová z Konzultačního a terapeutického institutu v Praze AKTIP (aktip.cz).
Proč se ale k dávno zapomenutým prožitkům vůbec vracet a připomínat si, co jsem raději vytěsnila? Třeba se mi i bez toho žilo dobře, tedy až na ty problémy s usínáním... „Hodně záleží na tom, jak s takovým prožitkem dále pracujeme. Vynést ho na světlo je jedna věc a rozumově ho zpracovat, vědomě integrovat je věc jiná. Znovuprožití zážitku v hypnóze bývá na emoční rovině velmi očistné,“ říká terapeutka. Nicméně podle ní platí, že je potřeba hypnózu kombinovat s dalšími metodami, protože pokud ji používáme izolovaně, hrozí, že se dostaví spíše obviňování, pocity křivdy a citová dilemata ve vztazích, které jsme do té doby považovali za jisté a bezpečné.
Přeci jen naše podvědomí, odkud ‚vzpomínky‘ v hypnóze přicházejí, je obrovskou zásobárnou a není dobré do něj vstupovat jen tak bez poučení. „Jsou tam obsahy, které jsou v našem bdělém stavu kvůli cenzurní bariéře nepřístupné. Jde nejenom o vzpomínky, které by nás ohrožovaly, ale i o to, co si uvědomovat nepotřebujeme. Například zautomatizované činnosti nebo pravidla zažitá od dětství, která dodržujeme, aniž bychom si vybavovali proč. A regresní terapeut by jednoznačně řekl, že jsou tam i minulé životy,“ pokračuje Michaela Fialová. Sama je ovšem při zmínce o ‚cestování do minulosti‘ opatrná. „Ano, možná si v transovém stavu vybavujeme reálné zážitky z minulých životů, možná k nám nevědomí hovoří jazykem symbolů, stejně jako ve snech, a ukazuje nám témata, která se nás týkají,“ přibližuje s tím, že konkrétní obsah nevědomí, se kterým se dostaneme do kontaktu, je závislý i na použité metodě. Regresní techniky se více podobají direktivní hypnóze, tedy příkazům a sugescím.
