Co s tím?
I vám může, stejně jako mně u Zuzany, trvat delší dobu, než odhalíte sociální fobii u svých přátel či i u partnera. Důvod je vždy stejný právě proto, že se za svůj stav stydí a snaží se ho maskovat. „Pokud vás to překvapí u milého a srdečného člověka, pokuste se uvědomit si, kdo s ním navázal kontakt první. Pravděpodobně jste to byla vy,“ tvrdí psycholog. „Sociální fobici totiž po kontaktu touží, a když už je primární bariéra odstraněna, jsou až přehnaně milí, protože jsou za kontakt vděční.“
Aby zakryli svou slabost, často jsou přehnaně aktivní, je jich plná místnost a neustále se projevují. „Mají ale problém s očním kontaktem, hodně se potí, červenají, neradi cokoliv prezentují před ostatními a nesnášejí týmové hry.“ Maskováním své pravé osobnosti ale nevolíte příliš šťastnou strategii. „Buďto vaše maska jednou praskne, zhroutíte se a přestanete mít energii svou roli hrát dál, anebo se vaše předstírání projeví po nějakých dvaceti, třiceti letech psychosomatickou nemocí. Třeba rakovina představuje dlouhodobý neřešený odpor k něčemu,“ doplňuje odborník. Zbavit se svého neduhu můžete ideálně psychoterapií. „Dobře funguje kognitivně behaviorální terapie, která vás zbaví negativních přesvědčení o svém chování a vede vás k nácviku běžného kontaktu. Mnoho lidí se ale na svou poruchu po nějakých dvaceti letech adaptuje a její projevy se na základě nasbíraných pozitivních životních zkušeností rozptýlí. Takoví lidé jsou pak schopni se s fobií sami vyrovnat.“
