Zuzanu jsem poznala na vysoké škole. Vždycky o sobě dávala hlasitě vědět, takže jsem o jejím sebevědomí nikdy nepochybovala. Po čem zatoužila, za tím si rovnou šla a s nikým se o tom dlouho nevybavovala. Považovala jsem to za přednost. Zatímco já jsem svá rozhodnutí dlouho rozebírala s kamarádkami nad kávou, ona měla vždycky jasno. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít spíš o známku poruchy. Je ale pravda, že na jejím přezíravém chování a smíchu, který rozvibroval celou místnost, mi přesto něco nesedělo. Když jsem ji teď náhodně potkala s kočárkem, skoro jsem ji nepoznala. Namísto výbušné dračice přede mnou stála zakřiknutá mladá matka. Když jsem kroutila hlavou nad její proměnou, tiše mi vysvětlila, že trpí sociální fobií a vysílená mateřstvím to jednoduše přestala skrývat.
„Žiju si ve svém světě.“
„První příznaky začaly už v pubertě,“ vypráví mi později, když ji přemluvím k anonymnímu rozhovoru. „Tenkrát jsem o žádné fobii nic nevěděla, prostě jsem to brala jako normální příznaky puberty. Červenala jsem se, kdykoliv mě učitelka vyvolala k tabuli nebo když se do mě začal někdo ze spolužáků navážet. Styděla jsem se ale i mimo školu. Už samotná chůze po ulici mi přišla neskutečně nepřirozená. Měla jsem dojem, že všichni stojí za okny a pozorují, jak jdu, jak se tvářím, jak vypadám, a vůbec se jim nelíbím. Pro kontakt s druhými jsem se tedy obrnila maskou. Začala jsem přehrávat a projevovala se hlučně, sebevědomě, šíleně. Trochu jsem se uvolnila po přestěhování do Prahy. Nikoho jsem tu neznala, a proto bylo lehčí hodit názory neznámé masy za hlavu. Jenže jsem se také uzavřela do vlastního světa.
A vypadá to následovně: Když jsem třeba v úzkých, tak se šíleně směju. Ve větších skupinách se skoro neprojevuju a nejlíp se cítím sama s jedním člověkem nebo maximálně s pár přáteli, které si sama vyberu. O sociální fobii jsem se dočetla až kolem pětadvaceti a došlo mi, že i na mě se pověsila. Příznaky seděly přesně. A i když jsem si život uspořádala tak, abych se stresujícím situacím co nejvíc vyhnula – pracuju jako překladatelka a skoro všechno můžu vyřídit z domova e-mailem nebo jen krátkou návštěvou v nakladatelství – pořád se potýkám s určitými strašáky. Nejhorší je telefonování. Prostě nejsem schopná zvednout mobil a zavolat cizímu člověku nebo po něm dokonce něco chtít. Když už musím někomu pracovně volat, půl hodiny chodím po místnosti a dodávám si odvahu. Občas si i napíšu, co přesně mu chci říct, slovo od slova, uklidňuje mě to, a občas si repliku rovnou čtu, abych se trémou nespletla. Srdce mi při tom buší jako o závod. Když jsem ještě pracovala v kanceláři, pomáhalo mi, že jsem se představila jako moje kolegyně. Vžila jsem se do její role a najednou mi to nevadilo – ale mluvit sama za sebe jsem nezvládla. Podobné to mám, i když někdo brnkne mně. Cizí čísla proto úplně ignoruju a často nezvedám ani ta známá. Nejdříve se musím prodýchat, dát si čas a naladit se psychicky na hovor, a pak dotyčného vytočím zpátky.“
„Už jsem si zvykla.“
Ačkoliv Zuzanu její stav dost omezuje, nepovažuje ho za žádnou katastrofu. „Zvykla jsem si a snažím se sebe brát takovou, jaká jsem. Už ani tolik nepřehrávám, i když spousta lidí mě pořád považuje za extrovertku. Tomu se musím smát, protože přesně tak se nejvíc projevuje nejistota a strach. Já vlastně dodnes nevím, jak se k lidem mám chovat, aby to na ně působilo příjemně, nenápadně a hlavně normálně. Snažím se být vtipná, nikoho neurazit, neprovokovat, ale cítím, že to nejsem tak úplně já. Prostě se schovávám za určitou pózu a lidi si pak myslí, jaká jsem společenská. Vůbec to není pravda. Já jen nechci, aby mě někdo odsoudil za to, že si jen tak kuňkám v rohu, i když právě to by mi často nejvíc vyhovovalo. Existují, myslím, mnohem horší psychické poruchy. Nemusím brát žádné léky, abych se nestresovala. S manželem jsme se třeba přestěhovali z města do domku na konci vesnice, kde na mě nikdo nevidí, nehodnotí mě a nepotřebuje si se mnou povídat. Prostě ráj.“
Máte to taky?
„Sociální fobií trpí zhruba tři až třináct procent populace,“ uvádí psycholog Lukáš Dastlík ze sdružení Elio, elio.cz. „Jenže čísla se týkají jen lidí, kteří vyhledali pomoc a byli diagnostikováni. Z podstaty téhle poruchy ale vyplývá, že se dotyční bojí dostat do kontaktu s lidmi, takže ani za lékařem nebo psychologem většinou nevyrazí. Počet nemocných je tudíž pravděpodobně vyšší. Navíc sociální fobie představuje až vrcholek pyramidy. Předcházejí ji různé úzkosti, strachy a stydlivost, u kterých se předpokládá, že je někdy během svého života pocítí osmdesát až devadesát procent lidí.“ Stačí tedy, aby vám někdo v nevhodnou dobu nevybraně okomentoval účes nebo se vysmál tomu, že posloucháte Justina Biebera. A pokud si to vezmete osobně a začnete se tím užírat, jste na nejlepší cestě k sociální fobii.
„V drtivé většině případů se tahle porucha rozvíjí mezi čtrnáctým a dvacátým rokem věku, kdy jsme citliví na svoji vlastní identitu a na to, jak nás druzí hodnotí,“ vysvětluje expert. Setkáte se třeba s nepříjemnou kritikou, kvůli které se stáhnete a ztratíte odvahu být spontánní v kontaktu s druhými lidmi. „Máte strach, že vyzníte trapně a ostatní se vám budou smát, proto se tak trochu izolujete od ostatních. A jak jim nejste na očích, tak i oni vás stále méně vyhledávají. Kvůli jediné špatné zkušenosti se tak můžete zacyklit a uvíznout v sociální fobii. Zásadní rozdíl mezi vámi a depresivními lidmi nebo schizofreniky tkví přitom v tom, že do vztahu s ostatními vstupovat chcete, jenom máte strach.“
Strach ze společnosti vás přitom může přepadnout i po delší izolaci, třeba na rodičovské dovolené. „Takové ženy se po třech letech žvatlání s dětmi bojí, že nemají vnějšímu světu co nabídnout, a může se u nich podobná porucha rozjet.“ Zuzaně ale paradoxně mateřská prospěla: „Nikdy jsem nepřestala pracovat, takže jsem najednou neměla na svou fobii čas. Když mám objednat dceru na očkování, prostě si nemůžu dovolit půl hodiny přešlapovat kolem telefonu. Musím ji totiž také nakrmit a večer odevzdat nějaké překlady. Prostě jsem nucená víc jednat.“
Co s tím?
I vám může, stejně jako mně u Zuzany, trvat delší dobu, než odhalíte sociální fobii u svých přátel či i u partnera. Důvod je vždy stejný právě proto, že se za svůj stav stydí a snaží se ho maskovat. „Pokud vás to překvapí u milého a srdečného člověka, pokuste se uvědomit si, kdo s ním navázal kontakt první. Pravděpodobně jste to byla vy,“ tvrdí psycholog. „Sociální fobici totiž po kontaktu touží, a když už je primární bariéra odstraněna, jsou až přehnaně milí, protože jsou za kontakt vděční.“
Aby zakryli svou slabost, často jsou přehnaně aktivní, je jich plná místnost a neustále se projevují. „Mají ale problém s očním kontaktem, hodně se potí, červenají, neradi cokoliv prezentují před ostatními a nesnášejí týmové hry.“ Maskováním své pravé osobnosti ale nevolíte příliš šťastnou strategii. „Buďto vaše maska jednou praskne, zhroutíte se a přestanete mít energii svou roli hrát dál, anebo se vaše předstírání projeví po nějakých dvaceti, třiceti letech psychosomatickou nemocí. Třeba rakovina představuje dlouhodobý neřešený odpor k něčemu,“ doplňuje odborník. Zbavit se svého neduhu můžete ideálně psychoterapií. „Dobře funguje kognitivně behaviorální terapie, která vás zbaví negativních přesvědčení o svém chování a vede vás k nácviku běžného kontaktu. Mnoho lidí se ale na svou poruchu po nějakých dvaceti letech adaptuje a její projevy se na základě nasbíraných pozitivních životních zkušeností rozptýlí. Takoví lidé jsou pak schopni se s fobií sami vyrovnat.“
