„Už jsem si zvykla.“
Ačkoliv Zuzanu její stav dost omezuje, nepovažuje ho za žádnou katastrofu. „Zvykla jsem si a snažím se sebe brát takovou, jaká jsem. Už ani tolik nepřehrávám, i když spousta lidí mě pořád považuje za extrovertku. Tomu se musím smát, protože přesně tak se nejvíc projevuje nejistota a strach. Já vlastně dodnes nevím, jak se k lidem mám chovat, aby to na ně působilo příjemně, nenápadně a hlavně normálně. Snažím se být vtipná, nikoho neurazit, neprovokovat, ale cítím, že to nejsem tak úplně já. Prostě se schovávám za určitou pózu a lidi si pak myslí, jaká jsem společenská. Vůbec to není pravda. Já jen nechci, aby mě někdo odsoudil za to, že si jen tak kuňkám v rohu, i když právě to by mi často nejvíc vyhovovalo. Existují, myslím, mnohem horší psychické poruchy. Nemusím brát žádné léky, abych se nestresovala. S manželem jsme se třeba přestěhovali z města do domku na konci vesnice, kde na mě nikdo nevidí, nehodnotí mě a nepotřebuje si se mnou povídat. Prostě ráj.“
Máte to taky?
„Sociální fobií trpí zhruba tři až třináct procent populace,“ uvádí psycholog Lukáš Dastlík ze sdružení Elio, elio.cz. „Jenže čísla se týkají jen lidí, kteří vyhledali pomoc a byli diagnostikováni. Z podstaty téhle poruchy ale vyplývá, že se dotyční bojí dostat do kontaktu s lidmi, takže ani za lékařem nebo psychologem většinou nevyrazí. Počet nemocných je tudíž pravděpodobně vyšší. Navíc sociální fobie představuje až vrcholek pyramidy. Předcházejí ji různé úzkosti, strachy a stydlivost, u kterých se předpokládá, že je někdy během svého života pocítí osmdesát až devadesát procent lidí.“ Stačí tedy, aby vám někdo v nevhodnou dobu nevybraně okomentoval účes nebo se vysmál tomu, že posloucháte Justina Biebera. A pokud si to vezmete osobně a začnete se tím užírat, jste na nejlepší cestě k sociální fobii.
„V drtivé většině případů se tahle porucha rozvíjí mezi čtrnáctým a dvacátým rokem věku, kdy jsme citliví na svoji vlastní identitu a na to, jak nás druzí hodnotí,“ vysvětluje expert. Setkáte se třeba s nepříjemnou kritikou, kvůli které se stáhnete a ztratíte odvahu být spontánní v kontaktu s druhými lidmi. „Máte strach, že vyzníte trapně a ostatní se vám budou smát, proto se tak trochu izolujete od ostatních. A jak jim nejste na očích, tak i oni vás stále méně vyhledávají. Kvůli jediné špatné zkušenosti se tak můžete zacyklit a uvíznout v sociální fobii. Zásadní rozdíl mezi vámi a depresivními lidmi nebo schizofreniky tkví přitom v tom, že do vztahu s ostatními vstupovat chcete, jenom máte strach.“
Strach ze společnosti vás přitom může přepadnout i po delší izolaci, třeba na rodičovské dovolené. „Takové ženy se po třech letech žvatlání s dětmi bojí, že nemají vnějšímu světu co nabídnout, a může se u nich podobná porucha rozjet.“ Zuzaně ale paradoxně mateřská prospěla: „Nikdy jsem nepřestala pracovat, takže jsem najednou neměla na svou fobii čas. Když mám objednat dceru na očkování, prostě si nemůžu dovolit půl hodiny přešlapovat kolem telefonu. Musím ji totiž také nakrmit a večer odevzdat nějaké překlady. Prostě jsem nucená víc jednat.“
