Tak jako každé jiné médium předtím si i počítačové hry musely obhájit své právo na existenci proti strážcům konzervativních morálních hodnot. Zapšklí kritici totiž vycházeli z jednoduchého principu, že když se bez komiksů, papírových her na hrdiny, metalové hudby a videoher obešli oni, proč by je měla potřebovat nastupující generace? Vždyť to vše slouží jen k odvádění pozornosti od skutečných problémů a budování lepší společnosti.
Jako jeden z nejdůležitějších momentů v historii videoher můžeme určit rok 1992, kdy vyšly tituly Mortal Kombat a Night Trap, které se dostaly až na jednání amerického Kongresu a kterým v podstatě vděčíme za ratingový systém ESRB, jenž se využívá dodnes. První skutečnou kontroverzi však můžeme vystopovat až do roku 1976, kdy vyšla na arkádových mašinách hra Death Race. Dříve než se pustíme do jejího popisu, považuji za důležité vám zde představit její krátkou ukázku, abyste měli jasnou představu o absurdnosti celé kauzy:
Za Death Race stojí společnost Exidy. Původně se jmenovala Destruction Derby a hráči se v ní snažili vybourat co nejvíce autíček soupeřů. Cílem hry bylo zničit co nejvíce nepřátel a zároveň se vyhýbat vrakům, kterých na obrazovce neustále přibývalo.
Jenže distribuce her byla tehdy daleko složitější než dnes a prakticky nebylo možné oddělit software od hardwaru. Pro každý kus pak bylo potřeba kromě speciální obvodové desky vytvořit unikátní „bednu“ s pedály a volanty, což rozhodně nebyla levná záležitost. Exidy tak prodala práva na hru společnosti Chicago Coin, která měla zajistit její cestu do arkádových heren. Jenže Chicago Coin se brzy poté ocitlo ve finančních problémech a z výroby sešlo. Exidy si proto najali inženýra Howarda Ivyho a dali mu jasný úkol – upravit už hotovou hru tak, aby ji mohli prodávat i bez už prodané licence.
Ne všechny pokleslé zábavy jsou si rovné.
Ivyho nápad byl jednoduchý, ale účinný. Auta soupeřů nahradil humanoidními postavičkami skřítků (gremlins), které po sobě po přejetí zanechali „hrobeček“, jinak vše zůstalo při starém. Název Destruction Derby se pak změnil na Death Race (jízda smrti) a výsledek mohl jít k publiku.
Netrvalo dlouho a reputace hry přetekla z uzavřeného rybníčku fanoušků videoher i do hlavního proudu. „Videohra Death Race pobouřila Národní radu pro bezpečnost (National Safety Council),“ zní jeden z mnoha titulků dobových novin, které si nejspíše poprvé povšimly síly nastupujícího média.
V polovině sedmdesátých let bylo už přitom publikum z televize a kinosálů zvyklé na mnohé. Ostatně jen o rok dříve proběhl kiny bez větší pozornosti film Death Race 2000, ve kterém Sylvestr Stallone a David Carradine závodí napříč Amerikou a sbírají body za přejíždění civilistů, přičemž za důchodce a děti je bonus.
O dvacet let později se stejná situace opakovala i s Carmageddonem. Ten byl ale o dost explicitnější.
Herní Death Race sice přes stejný název oficiální licenci neměl, inspirace tímto filmem však byla nepochybná. A i když oproti filmu ponechával vše na představivosti, mnozí byli jejím námětem zděšeni. „Jedna z nejvíce zákeřných a přitom skrytých vlastností hry je její odklon of fiktivních záběrů ničení, na které jsme zvyklí z televizního násilí, a posazením hráče do role vykonavatele,“ zafilozofoval si tehdy jistý Gerald Drassen, expert na behaviorální vědy. „Hráč už není divák, ale sám herec přímo zodpovědný za vykonávání násilí,“ dodal ještě.
Bezpečnostní konzultant automobilového klubu Jižní Kalifornie Dennis Row si pak přisadil: „Snažíme se učit řidiče, jak se správně vyhýbat chodcům, a pak přijde tato morbidní hra, která je vyzývá k přesnému opaku – učí je, jak je co nejlépe trefit.“ Zvuk přejetého skřítka zase někomu prý příliš připomínal křičící dítě.
Jak už to v podobných případech bývá, kontroverze udělala hře tu nejlepší reklamu a vydělala tvůrcům spoustu peněz. „Od té doby, co se o hře vede celospolečenská debata, prodeje překročily naše nejdivočejší odhady,“ pochvaloval si marketingový ředitel Exidy Paul Jacobs ve stejném článku.
Skoro jako by jednostranné šíření nenávisti od samozvaných expertů k ničemu nevedlo, že?
