Turning Point: Fall of Liberty - 2. světovou vyhrálo Německo

Co kdyby Winston Churchill nezastavil nacistickou mašinerii a nacisté ovládli Evropu, Asii a vydali se až do Ameriky?

Turning Point

Menšímu vydavatelskému domu Codemasters se vytrvalou mediální masáží podařilo v novinářích i hráčích vzbudit pocit, že Turning Point: Fall of Liberty bude skvělou akcí, srovnatelnou s těmi nejlepšími v žánru – ať už to je Call of Duty 4 nebo Crysis. Strategie vytrvalého hypu se vyplatila, na titul se těší velké množství lidí. A na nás teď je, abychom jejich očekávání zklamali. Spark Unlimited totiž rozhodně nevytvořili střílečku, na kterou bychom vzpomínali byť jen několik týdnů po dohrání. Jistě, není to žádná katastrofa a na jedno rychlé projetí může aspoň trochu uspokojit, ovšem čekali jsme výrazně více.

"Nacistické Německo ovládlo postupně celou Evropu, pak Asii a samozřejmě si pořádně nabrousilo zoubky na baštu svobody – Ameriku".

Tím nejlepším, co Turning Point přináší je tak často proklamovaná „co kdyby“ premisa. Tím se aspoň odlišuje od davu stejných druhoválečných jatek a v otázce stylizace si jde svým vlastním směrem. Na počátku se v několika větách dozvídáte, kde že autoři přehodili výjimku. Rozhodli se tak učinit u vcelku zapomenuté události. Winston Churchill se v roce 1931 ještě coby diplomat vydal do New Yorku, kde se mu ale stala nezáviděníhodná příhoda. Srazil ho taxík a budoucí úspěšný válečný premiér musel do konce života chodit o berli. Ovšem v alternativní historii do něj taxikář vrazil zřejmě trochu více a Churchill zemřel ještě než se stihl proslavit. Má to ale i sekundární dopady: nacistické Německo ovládlo postupně celou Evropu, pak Asii a samozřejmě si pořádně nabrousilo zoubky na baštu svobody – Ameriku.

VIDEO

Hra začíná právě mohutnou invazí německých sil na americký kontinent. Lodě přirážejí ke břehům, bombardéry jako první bombardují Sochu svobody a nebe je plné vzducholodí s nacisty na palubě. Dělník Danny Carson je zrovna na stavbě, kde spolu s parťáky v podobě vratkého lešení rozhodně nemá pevnou půdu pod nohama. A jelikož je to hlavní hrdina, budete ho muset navigovat až dolů.  Úvod je tedy poměrně působivý – za mohutného náletu a všude kolem vybuchujících budov se snažíte získat pevnou půdu pod nohama. To se vám brzy podaří, zanedlouho chytnete prvního nácka pod krkem, kterým mu samozřejmě zakroutíte a vezmete si jeho samopal. Akce může začít a připravte se na to, že z její rutiny už vás v průběhu celé hry vytrhne máloco.

VIDEO

Turning Point bohužel z lákavé zápletky nedokáže těžit zajímavé mise. Ty jsou tak striktně lineární a vzhledem k omšelým texturám, nevýrazné architektuře a vůbec podivné skladbě většiny (některé jsou ale povedené) úrovní, vytrácí se počáteční výhoda rychle do ztracena. Pokud jste se těšili, že autoři z premisy dokáží vytěžit zajímavý a napínavý děj s mnoha zvraty a silnou motivací jít vpřed, byli jste na omylu. Na to je hrdina příliš nevýrazný, krom toho máte pocit, že se věci dějí tak nějak bez vašeho přičinění. Brzy také poznáte, že si scénáristé nevěděli rady, kam příběh směřovat. Je sice hezké říci si „co kdyby“, ale druhá věc je to celé domyslet. To se tu nestalo. Jistě, příběh tu je a pravděpodobně propracovanější než v jiných válečných akcích, jenže v těch ho nikdo nepostrádá, a když už na něm někdo staví přinejmenším marketingovou kampaň, měl by tu být i odraz v samotné hře.

Po několika zabitých nepřátelích si možná budete říkat, že umělá inteligence není vůbec špatná. Nacisté na vás vyskakují z různých míst, kryjí se za překážkami a někdy se i pohybují. Problém je v tom, že záhy přijdete na to, že velká část těchto manévrů je naskriptována. A jak už to tak bývá, skripty se někdy tak úplně nevyvedly, což brzy ústí ve změnu názoru: AI je slušně řečeno nic moc. Vojáci si sice většinou najdou nějaký ten úkryt, který mají pochopitelně předepsaný, a tak se z něj již nehnou, ani když se výrazně přiblížíte. Stále vykukují a snaží se vás zasáhnout, což z nich s trochou trpělivosti dělá snadný terč. Jenže tím trpí dynamika hry. Místo abyste běhali, přebíhali a kosili jednoho padoucha za druhým, obvykle dorazíte na nějaké to nádvoří, kde se spustí boj, nepřátelé se vám zabarikádují a nastává pomalé ostřelování.

V případě, že hrajete na první či druhou obtížnost, není problém se vrhat i za nepřátelskou linii a s hurónským křikem kosit protivníky za jejich překážkami, na dva vyšší stupně obtížnosti už to ale tak snadné není. Vydržíte méně a nacisté jsou přesnější, aniž by se na jejich chování něco změnilo. Někdy se dokonce stává, že zapomenou střílet a tváří v tvář na vás jen civí. Ještě doplňme, že léčení je řešeno podobně jako v Call of Duty 4, to znamená, že po několika zásazích je záhodno uklidit se někam do ústranní a chvíli si tu počkat na ryzí kondici. Okopírovaný je i systém upozorňování na granáty, s tím rozdílem, že signalizuje hodně špatně a o místě dopadu výbušniny tak máte často jen mizivé povědomí.

O to více zaujme možnost čapnout libovolného nácka použít ho jako živý štít (pokud se k němu přiblížíte hodně natěsno). Jednou rukou ho držíte, protivníci se trefují do něj místo vás a vy je navrch můžete kosit pistolkou. Zajímavé, škoda jen, že interaktivita obecně ve hře nefunguje podle plánu. To se týká nejen braní rukojmí, ale i slézání žebříků, ručkování či otevírání dveří. Občas se prostě neobjeví ikonka značící, že můžete provést nějakou tu akci. To je problém, protože bez ní ji neprovedete. Výsledkem proto je nejrůznější natáčení se a milimetrové pohyby kurzoru, aby se symbol konečně zjevil.

Úrovně jsou si na první pohled až příliš podobné, buď se budete pohybovat v ulicích New Yorku nebo v uzavřených a nepříliš nápaditě vybavených interiérech. Lineární koncept si žádá patřičnou porci naskriptovaných „wow“ momentů. Pár jich tu skutečně je, jako například zmíněný začátek, ale rozhodně ne dost. Proto je akce brzy repetitivní a málo zapamatovatelná. K dobru Turning Point je třeba přičíst, že vcelku dobře plyne, a pokud patříte mezi fandy válečných akcí, nejspíš si tu svou zábavu najdete.

Přes použití Unreal engine 3 vypadá grafické zpracování, jako by mělo několikaleté zpoždění. Prostředí je podivně šedivé, málo ostré, postavy zdaleka nemají tolik polygonů, kolik by potřebovaly a ani tak není plynulost zdaleka ideální. Navíc je tu jen minimum možností, jak si grafiku přizpůsobit, což je pravděpodobně způsobeno rychlým splácáním verze z těch konzolových.

Jak už v recenzi padlo, Turning Point: Fall of Liberty není špatným titulem, a máte-li rádi lineární válečné střílečky, klidně ho zkuste. Jen od něj neočekávejte žádné zázraky, jak nám mediální masáž slibovala. Pokud se navíc těšíte jen na alternativně zpracovanou historii, asi budete zklamáni – zajímavá myšlenka zůstala zoufale nevyužita. Těch osm hodin na dohrání se s titulem dá bezproblémově strávit, navrch je tu omezený a nepříliš zábavný multiplayer. Sami si srovnejte, zda vám to za ty peníze stojí.