Upozornění: Tento dokument podléhá vysokému stupni utajení. Jakékoliv šíření informací o něm, kopírování nebo jiné rozmnožování může mít za následek ohrožení jak života vašeho, tak života vašich přátel, psů, koček a prodejců vašeho oblíbeného spodního prádla. Tato zpráva se do deseti sekund sama nezničí, zabraňte tedy jejímu šíření za každou cenu. Po důkladném prostudování zmagnetizujte veškeré pevné disky a rozbijte monitor, na němž by mohl zůstat zbytkový elektronový obraz. Pokud tak neučiníte, nejenže si už možná nikdy neoblečete pohodlné spodní prádlo, ale bude také nucena zasáhnout naše redakční jednotka čističů. Nezapomeňte, my vás sledujeme.
Je přinejmenším udivující, že potenciál tematiky špiónů přicházejících nepozorovaně, neboť jejich pohyb halí stíny ruku v ruce s mrštností a tichou chůzí, a odcházejících ještě nenápadněji, protože v tu chvíli se už všichni soustřeďují na spoušť, kterou agent nadělal, nebyl dosud ve hrách dokonale zužitkován. Samozřejmě nepokládám za špiónskou akci hru, ve které se kadence umírajících počítá na desítky za minutu. I Warren Spector zasadil svého Thiefa do středověku a ne do mnohem lákavější blízké budoucnosti. Právě proto byla tzv. stealth akce Tom Clancy´s Splinter Cell očekávána jako jedna z potenciálně nejlepších her roku 2003. Současnost potvrdila, že očekávání nebylo zbytečné a fandové žánru již konečně mohou přestat ronit slzy nad veskrze průměrným agentem Jamesem Bondem: Nightfire.
Hry vznikající pod taktovkou známého spisovatele Toma Clancyho byly donedávna středem zájmu spíše válečných nadšenců, než klasických hráčů. To se ale začíná rychle měnit a vedle chystané Rainbow Six: Raven Shield je Splinter Cell dalším titulem, který problematiku moderní války proti terorismu předkládá širší veřejnosti. Ptáte se stále, co dalšího kromě reklamní nálepky si hra od Clancyho odnesla? Zejména uvěřitelný příběh, ve kterém však není nouze na napětí, dějové zvraty a stovky omráčených nepřátel. Píše se rok 2004 a právě vcházíte do kanceláře šéfa přísně tajné sekce NSA zvané Third Echelon. Jmenujete se Sam Fisher, na sobě máte černou kombinézu, za opaskem věrnou pistoli s tlumičem a v hlavě mozek, za který by se nemusel stydět ani Einstein. Jste vysláni na neoficiální misi do hlavního města Gruzie, Tbilisi, kde je vaším úkolem prověřit podivné zmizení dvou agentů. Postupem času zjišťujete, že události začínají nezdravě vířit kolem místního prezidenta Kombayna Nikoladze, načež se vše zamotává nástupem ruské mafie a nejasným vlivem Číny na vzniklou situaci. Zápletka je vyprávěna jednak v průběhu mísí, kdy jste neustále v kontaktu s vaším nadřízeným, tak prostřednictvím renderovaných animací, které jsou sice provedeny v enginu hry, avšak mnohdy je nerozpoznáte od reálných záběrů. O napětí rozhodně nouze není, připočteme-li zvláště fakt, že téměř každá z devíti misí je situována do jiného prostředí a jejich úkoly se diametrálně liší. Jednou tak budete velmi opatrně sledovat technika, třímajícího v rukou notebook s důležitým dešifrovacím klíčem, podruhé infiltrujete základnu CIA, abyste odhalili záškodníka ve vlastních řadách. Poté následuje „záchrana“ ruského programátora (respektive záchrana informací v programátorově hlavě uložených) před jeho mafiánskými krajany a tak dále. Pokud by se vám takový popis misí zdál lákavý, věřte, že ve finálním podání autorů z Ubi Softu se ze suchého textu stává cosi dosud neviděného.
Infiltraci budovy CIA byste v obyčejné hře většinou začali někde ve vstupní hale agentury. Avšak Splinter Cell se drží reality seč může, takže Fishera čeká nepříjemné vysazení na hlídaném prostranství a poraď si sám, agente. Stejně tak vás nemůže dopravit luxusní vrtulník na vojáky obsazenou ropnou plošinu.
Na tom ostatně celá hra staví – na hledání cesty. Naposledy byl tento přístup k vidění ve skvělém Jedi Knight 2: Jedi Outcast, ten je ale oproti Splinter Cell přece jen zaměřen mnohem akčněji. Zde se veškerá akce dostává do pozadí a na scénu nastupuje pomalé kradení se za popelnicemi a omračování stráží. To by ovšem nebylo možné bez propracovaného designu úrovní. Naštěstí je vidět, že při jejich navrhování někdo strávil mnoho vyčerpávajících dní. Kromě vychytaných „zákysových“ situací, kdy po dlouhé době překvapil element typu „tohle místo jsem proslídil snad tisíckrát, tudy cesta nevede“, načež následuje plácnutí do čela „vždyť tady celou dobu byla římsa (poklop, lano)“, je naprosto každé místo přizpůsobeno k tomu, aby se dalo důvtipně použít k překonání všudypřítomných hlídek. Je sice pravda, že je tak hráč trochu veden za ručičku a občas chybí volnost řešení problémů ve stylu Deus Exe (nepovažujeme-li za volnost možnost stráže jednoduše zabít a zapomenout na jakékoliv plížení), ale v průběhu hektického skrývání se ve stínech myšlenku na jakoukoliv volnost rychle pustíte z hlavy. Z prvních řádků tohoto odstavce by se mohlo zdát, že je Splinter Cell pro začínající hráče záležitostí příliš obtížnou. Vůbec ne, hra se oproti žánrově stejnému Thiefu jeví býti mnohem jednodušší, chce to jen občas zapnout mozek a dívat se pozorně kolem sebe.
Pokud na design úrovní z jejich technického hlediska padala samá slova chvály, z úhlu herní náplně tomu bude nejinak. Stealth složka se skutečně nezapře a tam, kde můžete jiné rádoby špiónské akce dohrát cestou brutálního násilí, navléká Sam Fisher rukavičky a v několika misích je dokonce zakázáno zkřivit komukoliv jediný vlásek. Tomu také napovídá Samův repertoár vybavení a pohybových schopností. Pokud vás ale nadchlo zejména ve screenshotech propagované vzepření se nohama mezi zdmi, musím vás zklamat, ve hře jsem jej kromě tutorialu nepoužil ani jednou. Zato používaní nejrůznějších efektních skoků s odrazem ode zdí á la Tygr a drak, protahování se skrz úzké šachty nebo ručkování po lanech a římsách si užijete dosytosti. Ovládání jde ruku v ruce s jednoduchostí a přehledem. Zvláštní připomenutí si jistě zaslouží především geniální systém použití kolečka myši, kterým plynule zrychlujete, či naopak zpomalujete chůzi. To se skvěle hodí například při eliminaci protivníků zezadu, kdy se za nepřítelem pomalu a tiše plížíte a v kritický okamžik vystartujete rychlostí blesku, abyste chudáka zkušeně chytili do kravaty a s pistolí u spánku dotáhli například k sítnicovému skeneru. Splinter Cell dokázal, že pohled třetí osoby je pro stealth akci tím pravým ořechovým. Hráč tak má neustále přehled o všem důležitém, navíc je pak možné lehce podvádět zbabělým nahlížením za rohy. Nejpřínosnějším je fakt, že ovládání kamery je nezávislé na směru chůze. Můžete se pohodlně plížit dopředu a přitom si strategicky krýt záda.
Agent bez pořádného vybavení je jako řečník bez jazyku, v tomto ohledu si však skutečně stěžovat nemůžeme. K základní výbavě patří již zmíněná pistole s tlumičem, kterou záhy vystřídá automatická puška opatřená dalekohledem. Možná si řeknete, že je výběr zbraní poněkud omezený, což je pravda,
jenže o střílení Splinter Cell opravdu není. Většinou si totiž vystačíte s praštěním nepřítele rukojetí pistole, nebo se mu raději vyhnete úplně. Ke všemu se v posledních misích, kde se naopak bude střílet o sto šest, vyskytuje enormní nábojový deficit, takže se vyplatí šetřit, kde se dá. Arzenál pak doplňují granáty spolu s několika typy paralyzačních nábojů. S těmi si užijete nejvíce legrace v misích, ve kterých nesmíte nikoho zabít. Z dalších propriet musíme jmenovat kupříkladu laserový mikrofon, kterým budete odposlouchávat tajné rozhovory, rušičku bezpečnostních kamer, špionážní kamery a sadu paklíčů. Otevírání zámků vůbec je vyřešeno bravurně. Na obrazovce se vám objeví řez zámkem a čtyřmi klávesami musíte v určitém pořadí odblokovat vždy několik „pinů“. Nejde o jakoukoliv logiku, nýbrž o rychlost, než vás někdo u problematických dveří objeví.
Již od vydání dema si většina hráčů pochvalovala kvalitní grafiku, která se na rozdíl od konkurence hýbe na rozumných konfiguracích. S grafickým ztvárněním, při němž byl použit modifikovaný Unreal engine, lze beze zbytku souhlasit, ale co se týče rychlosti, proslýchá se, že je plná verze o něco málo náročnější než demo. Na konfiguraci Athlon XP 1700+ (@ 2200+) s GeForce 4 MX a 512 MB RAM běžela hra plynule ve všech místech v rozlišení 800x600 se středními detaily, ale jsou i jedinci, kteří si nestěžují ani na postarších Duronech 700 MHz. Za takto krvavou daň si ale vychutnáte grafiku, která se v jistých místech může prakticky měřit i s Doomem 3. Svou roli hraje zejména brilantní nasvětlení některých scén, zejména si vychutnejte třetí misi na ropné věži v záři zapadajícího slunce. Bohužel se zbytek hry odehrává pod rouškou noci nebo v temném příšeří hlídaných budov, takže grafika možná až příliš trpí používáním nočního vidění.
Kromě něj máte k dispozici také termovizi, která se opět více přibližuje realitě. Konkurenční Project IGI 2 může jen závidět tepelné označení i obyčejných trubek s teplou vodou. Naopak dosud nikoho nenapadlo do hry zahrnout pomalé vychládání mrtvol, takže nebožtíci se i po dlouhé době vesele červenají dál :o).
Chcete-li se dovědět něco o umělé inteligenci, zahrajte si Thiefa, hodilo by se říci. Stejně jako v něm, i zde je přítomen obligátní ukazatel viditelnosti vaší postavy, spolu s několika módy chování nepřátel. V tom prvním si vás ani nevšimnou, pokud budete schováni v temnotě jednoho z nekonečna stínů. Stačí však nevhodně s klapnutím vytáhnout zbraň nebo někde volně nechat ležet mrtvé tělo a už se prostor kolem vás uzavírá a už vojáci křižují mapou s puškou u líce sem a tam. Zajímavou novinkou je možnost probuzení omráčeného protivníka jinou postavou nebo přítomnost hlídacích psů, kteří vás za atmosférického povzbuzování psovoda dokáží vystopovat i přes půlku úrovně! Trochu nelogické jen je, že pokud necháte bezvládné tělo nepřítele ležet třeba i v opuštěné kanceláři, avšak na světle, hra v některých místech nahlásí, že bylo nalezeno tělo a danou misi automaticky ukončí. Pak nezbývá než zpětně prohledávat úroveň, kdeže jste onoho nešťastníka nechali ležet.
Nyní víme, jak Splinter Cell vypadá, ale jak se vlastně hraje? Inu skvěle! Hra neobsahuje téměř žádné „hluché“ místo, každý aspekt je neoddělitelně svázán s druhým a dohromady tvoří smrtelně hratelný celek, snad kromě poslední mise, která je až příliš přímočará. Ostatní úrovně jsou prošpikovány jedním překvapením za druhým. Ke konci hry, když už jsem si začínal myslet, že mě nic nemůže překvapit, vběhl Sam pod mým velením pod palbu nového typu samozaměřovací kulometné věže,
která dokáže ze stereotypu probrat lépe než dvouhodinová přednáška o teorii západoasijského spiritualismu. Dalším příjemným překvapením je velký počet předem naskriptovaných vtipných scének, ve kterých například na vlastní kůži uvidíte, že až budete mafiánským bossem, nevyplatí se posílat na obhlídku do kuchyně své podřízené, neboť by ve vašem narozeninovém dortu mohlo utkvět něco nežádoucího :o). Poněkud nepříjemný je nevelký počet misí. Jednotlivé úrovně jsou co do rozlohy poměrně malé a hrací doba je natažena zejména častým nahráváním pozice. Naštěstí je přítomen doslova bleskový quicksave po boku quickloadu. Na závěr je nutné zmínit příjemný hudební doprovod ve stylu matrixovské adrenalinové hudby, bez které by atmosféra mnoha přestřelek byla jen poloviční.
Splinter Cell bravurně převzal myšlenku Thiefa, oblékl ji do slušivé černé uniformy špióna a s úspěchem ji obohatil o mnoho nových prvků. Je možná předčasné vynášet unáhlené soudy, ale nevypadá to, že by ve své kategorii našlo toto dílo do konce roku vážnějšího konkurenta. Nebýt přílišné krátkosti hry, které nepřispívá ani absence multiplayeru, rovnou by se mohl Sam Fisher usadit na jednom ze stupínků tří nejlepších her roku. Takto si můžeme jen domýšlet, zda agentovi cenu z lehkého batůžku nevystřelí B.J. z Doomu 3 nebo telekinetickou augmentací nevytrhne někdo z Deus Ex 2 :o).
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
