RECENZE: Splinter Cell: Blacklist je splněný sen všech netrpělivých špionů

Hlavním hrdinou Splinter Cell: Blacklist je sice protřelý mistr skrývaček a plížení, ale vůbec mu nevadí vzít občas do ruky pořádný kvér a protivníky prostě a jednoduše pokropit olovem.

Splinter Cell: Blacklist

Série Splinter Cell se vždy chtěla etablovat jako konkurence pro značku Metal Gear Solid. V první řadě zde tedy šlo o kradmé plížení a tichou likvidaci. Ovšem ačkoliv slavila nemalé dílčí úspěchy, tak se hlavní hrdina Sam Fisher nikdy nevyrovnal životem těžce zkoušenému Solidu Snakovi z MGS. Je proto velmi dobře, že na to Splinter Cell jde trochu jinak.

Která z cest ta pravá jest?

Hned v úvodu hry zjistíte, že Blacklist v základu rozlišuje tři druhy hraní.

Splinter Cell: Blacklist

Styl Ducha se zaměřuje na tiché plížení a nesmrtící likvidaci nepřátel. Pokud budete hrát jako Panter, budete se skrývat také, ale vedle několika dalších odchylek budete protivníky odstraňovat navždy. A jako Útočník se prostě vrhnete do otevřeného boje.

Na papíře to svádí ke klasickému hernímu klišé, že "každý si může hrát svým stylem", ale naštěstí to není tak úplně pravda. Jednak jsou zde místa, která se musí řešit konkrétním způsobem, a jednak přinejmenším při prvním průchodu budete velmi pravděpodobně hrát kombinací všech tří stylů. Je to totiž nejpohodlnější a zároveň to dává smysl.

Pokud někde kolem hlídkují dva strážní, nemá smysl plýtvat na ně střelivem, ale pokud základnu hlídá dvacítka po zuby ozbrojených teroristů, pak se asi vyplatí je vystřílet. Ovšem pokud je chcete likvidovat potichu po jednom, tu možnost máte. Ale počítejte s tím, že to bude řádná výzva.

Nepřátelé jsou totiž poměrně inteligentní, takže jedna menší chybka může znamenat, že se na vás seběhne banda se samopaly, ani nebudete vědět odkud. Pokud se v otevřeném boji schováte do nějakého krytu, pak za vámi velmi záhy přiletí granát a podobně.

Na druhou stranu se zde dají najít místa, kde se schováte pěkně "za buk" a postupně si k sobě nalákáte protivníky jediným možným přístupovým místem. A pak už jen stačí mít pořád dobito a mířit někam doprostřed dveří. Nepočítejte ovšem s tím, že takové místo najdete na každém kroku. Spíš naopak.

Splinter Cell: Blacklist

Design lokací je totiž velmi povedený. Většinou dává více možností postupu, ale skoro nikdy to nedává nijak okatě najevo. Zároveň to však dává nepřátelům více možností jak na vás.

Přijdete například k nějaké budově a potřebujete se do ní dostat. Zmapujete si počet a pohyb stráží a naplánujete postup: toho vytáhnu oknem ven, pak odběhnu za roh, skočím dovnitř tímhle oknem, zaškrtím druhého, schovám se za tamten stůl, přilákám třetího a tak dále až do finálního řešení. Ale když se vám to povede, tak klidně můžete zjistit, že se dalo jít z úplně jiné strany. A možná by to bylo dokonce pohodlnější.

Můžete experimentovat

V kombinaci s různými herními styly a klasickou hromadou špionských vychytávek z toho vychází velmi příjemný akčně-špionský zážitek, který zaujme i ty, kterým plíživé hraní příliš nevoní, a který nenásilně nutí experimentovat. Několikrát jsem raději restartoval daný úsek, abych si ověřil, zda je můj postup reálný, než abych se nechal zatáhnout do nějakého řekněme alternativního řešení.

Hra navíc velmi dlouho vydrží. Vedle klasického multiplayeru totiž nabízí i slušnou porci vedlejších misí, z nichž některé lze hrát pouze v kooperaci. Jejich plnění se ovšem vyplatí i proto, že si v nich můžete vydělat slušné peníze. A díky penězům si můžete dopřát různá vylepšení, kterých není málo. Vedle klasického vylepšování zbraní si můžete nové modely i nakupovat (brzy se navíc objeví i modely z černého trhu) a stranou nezůstává ani další vybavení: oblek, typické brýle a další.

Splinter Cell: Blacklist

A protože Sam a jeho banda mají základnu v technologiemi nabitém letadle, lze vylepšovat i jeho vybavení. Lepší ošetřovna urychlí Samovu regeneraci v boji, lepší navigace zase poskytne více údajů na miniradaru v misích apod. Zpočátku tak nebudete vědět, co vylepšovat dříve. A Sam může z paluby mezi misemi také zavolat své dceři, aby s ní udržoval kontakt alespoň na dálku.

Příběh je slabší

Tím se dostáváme k jedinému slabému bodu Blacklistu, kterým je pochopitelně příběh. Asi už jsme příliš staří a asi jsme hráli The Last of Us příliš krátkou dobou, ale story o nějaké podivné bandě, která hodlá každých pár dnů vyhodit do luftu něco důležitého, zkrátka nepovažujeme za nic, čemu by se mělo věnovat více než takováto jedna delší věta.

Postavy z vaší party jsou schématické a nezajímavé, možná kvůli nepřesvědčivému dabingu. Aspoň že ten Sam je konečně pořádný sympaťák se vším všudy.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Potěší české titulky. S afektovaným drmolením by totiž běžně vybavený hráč místy mohl mít docela problémy, ale čeština to usnadní, přestože občas možná nebudete stíhat titulky číst. Na druhou stranu příběh skutečně není to, kvůli čemu byste Blacklist museli mít (pokud tedy nesjíždíte Splinter Cell už od prvního dílu).

Technické zpracování v dnešní době nijak neohromí a v některých momentech dokonce i trochu zklame. Místy by to chtělo přihodit pár detailů, ať už texturám, nebo prostředí. Ale celkově se vždy povedlo hezky vystihnout ducha dané lokace a ani poněkud kostrbatější pohyb postav nemá vliv na hratelnost. K nějakým nepřehledným momentům dochází jen velmi zřídka, což je u her tohoto typu velice důležité.

Splinter Cell: Blacklist se tedy povedl. Leckdo sice bude prskat, že se z této značky stala střílečka, ale není to pravda. Ačkoliv jsou zde místa, která lze řešit jen jedním předepsaným způsobem, tak celkově jsou zde plížení i střelba na stejné úrovni. Je tedy na vás, jakou možnost si zvolíte. A mimochodem, plíživý styl, konkrétně styl Duch, je zde pořád bodově/finančně hodnocen nejvíce.