Třebaže by se to neznalému mohlo tak jevit, Shin Megami Tensei není japonský kolega Americana McGeeho nebo Toma Clancyho, jejichž jména jsme si zvykli nacházet přímo v názvech her. Ve skutečnosti jde o konzolovou RPG sérii, jež je součástí ještě širší série Megami Tensei, zkráceně zvané Megaten. Ta čítá desítky titulů, spojených i s tak historickými kusy hardwaru, jako byl Super Famicom nebo Sega CD. V překladu Shin Megami Tensei znamená Znovuzrození pravé bohyně, nebo také super bohyně – podle toho, jak čtete japonský znak „Shin“. Ano, správně, máme tu zas jeden typicky japonský krkolomný námět.
Jak je pro sérii charakteristické, ocitáme se opět v moderním světě, tentokrát přesně v roce 2025. Před časem se „něco“ stalo a na hrdinech je, aby to vrátili do původního stavu. To se ale pochopitelně nikdy nemůže dokonale povést, protože je potřeba vydávat další díly. Ale třebaže jde o druhý titul „sub-sub-série“, nemusí mít hráč obavu, že by se do děje nevpravil, protože předchozí díl je několika hbitými tahy scénáristova pera odsouzen do role prologu.
Valit oči ovšem nejspíš budete. Hrdinové, bojovníci kmene Embryon, se dostali z Junkyardu, kde se odehrával prequel, do vytoužené Nirvany, což bohužel není
vysněný ráj, ale pouze náš svět, postkatastroficky zdevastovaný a ke všemu zalévaný smrtícími paprsky černého slunce. Obyvatelstvo je následkem Cuvierova syndromu zkamenělé a efektně se drolí. To by ještě ušlo. Vzápětí ale tvůrci přeřadí na vyšší rychlostní stupeň. Junkyard byla vlastně jen virtuální realita, hrdinové nejsou skuteční, ale pouhý testovací program. Subatomární úroveň reality stejně není hmota, ale jen data, hlavním zdrojem dat pro náš svět je Slunce a z něj vycházejícím datovým tokem ovládá Zemi Bůh.
Převážně temná atmosféra hry rozhodně není špatná.
Ten asi není tak úplně fajn, protože se před jeho datovým tokem ti hodní skrývají hluboko pod zemí ve městě rebelů Lokapala a ti zlí, kteří mimochodem jedí ty hodné, na povrchu pod ochrannými kupolemi města Karmy. Když jsme u těch mysticky znějících jmen, po krátkém zalistování manuálem si nebudete úplně jisti, jestli
vám v rámci globalizace nestrčili do krabice reklamní brožurku nějakého módního jógového gurua, protože je to samé získávání manter, atma bodů, somy, čaker a tak podobně. Když ve hře padnete, objeví se na obrazovce modrá šelma v bílém lotosu a nápis OM MANI PADME HM, což je pro změnu z tibetské esoteriky a
vyjadřuje to oslavu mystického pokladu skrytého v lotosu. Hm. Sečteno a podtrženo: větší guláš už jsme dlouho neviděli. Na druhou stranu převážně temná atmosféra hry rozhodně není špatná a příběh drží hráče už proto, že člověka zajímá, jak se tvůrci z toho chaosu vůbec dokážou vymotat.
Když se v honosně, až exkluzivně vyhlížející omáčce trochu porýpeme, s překvapením zjistíme, že samotná hra je velice staromódní RPG, s několika málo inovacemi, které zastaralému konceptu víc škodí než prospívají. Vše lze shrnout jediným, kdysi mocně přitažlivým, avšak dnes již spíš poněkud varovným slovem: dungeon.
Hráč jednoduše vodí partu pouhých tří bojovníků po levelech, které jsou v jádru
starými známými zakroucenými jeskyněmi a sklepeními, akorát že aktuálně
polepenými cyberpunkovou tapetou. Časem se zásoba borců zlepší, ale bojovat lze stále jen se třemi, zatímco zbytek zahřívá lavičku. Kupodivu zkušenosti přibývají i těm, co nebojují.
Hlavní hrdina Serph, získává při zvýšení levelu bonusové body, které můžete sami rozdělit mezi jeho sílu, vitalitu, magii, pohyblivost a štěstí. Zbylým postavám rozděluje bonusové body hra sama, bez ohledu na to, koho přeřadíte na první pozici. Se Serphem se také pohybujete po levelu a až v případě napadení se z jedné postavy stanou tři, což už také vídáme dobrých dvacet let. K soubojům dochází klasicky náhodně a samozřejmě velmi často, ale to nám tentokrát nijak zvlášť nevadilo, protože jejich kvality jsou solidní.
Obehrané mechanismy žánru se tvůrci snaží oživit adventurními a akčními prvky.
Bojovníci mají jednak lidskou a jednak démonickou podobu, do níž se v případě ohrožení snaží přetransformovat. Říkáme snaží, protože se jim to ne vždy povede.
Záleží to na cyklu černého slunce, které má v levém horním rohu obrazovky vlastní ukazatel. Pokud bojovníci při přeměně neuspějí, jsou odkázáni na lidské, tedy střelné zbraně, lékárničky a podobně. V tomto „nouzovém režimu“ mohou nově také zkusit štěstí se spuštěním zuřivosti – berserku. Pak se jejich chabá lidská útočná síla výrazně zvýší, žel spolu s vlastní zranitelností, takže je třeba přemýšlet, na koho berserk vytáhnout a kdy si to raději rozmyslet.
Přemýšlet je ostatně vhodné stále, protože použít nevhodný druh útoku může znamenat, že se iniciativy chopí protivník, bez ohledu na to, že tah celé party dosud nebyl dokončen. To může mít fatální následky především s nižším levelem postav, ale později si stále častěji dopřáváte luxus metody pokusu a omylu, protože ztratit tah už není takové neštěstí. Pokud se vám daří zasazovat soupeři kritické údery, získáváte naopak tahy navíc. Jelikož samozřejmě nevíte, kde jsou přednosti a slabiny nepřítele, kterého potkáváte poprvé, máte možnost si ho místo útoku oskenovat jako v Metroidu. Někdy se to vyplatí, ale bohužel u silnějších oponentů také nezřídka čtete namísto vytoužených dat pouhé otazníky, což vás později opět tlačí k metodě pokus-omyl.
Postavy jsou vyvedené v cel-shadové grafice a pohybují se v o něco detailnějším „kresleném“ prostředí. Na to, že jde o dungeony, prostředí oko neurazí, jen se holt musíte smířit s častým pocitem, že jste se hodinu zdánlivě nepohnuli z místa, protože chodba vypadá pořád stejně. Zato u nepřátel jsme občas
přemýšleli, zda byli tvůrci při práci dostatečně střízliví nebo jestli se náhodou nesnaží o svérázný humor. Vzhledem k tomu, že celá hra postrádá jakýkoli nadhled a je na ní vidět permanentní snahu o depresivní temnotu, asi bohužel o humor nejde. Erotické náznaky u některých protivníků měly být zřejmě nějakým způsobem kontroverzní, ale výsledek místy působí jednoduše směšně. Příkladem za všechny je žalářník Kumbhanda, kterého za chvíli zmíníme v další neblahé souvislosti. To je naprosto primitivně animovaný kostlivec s jakýmsi čínským kloboukem na lebce, který při řeči předvádí bezmasou pánví pohyby jako při pohlavním aktu vestoje. Nevěděli jsme, zda se smát nebo skřípat zuby.
|
Na boj s nepřáteli, ať už jsou jacíkoli, máte k dispozici úctyhodné množství magických, fyzických, obranných a jiných schopností. Jen magických útočných schopností je víc než osmdesát, což je zajisté uspokojivé číslo. Schopnosti si osvojujete pomocí manter, které nedostáváte od gurua, ale nahráváte je z tzv. Karma terminálů, a to za peníze, vyražené při bitvě z oponentů nebo nabyté prodejem nalezených předmětů. Mantry jsou seřazené v hexagonálním diagramu: na většinu z nich
potřebujete jen peníze, ale k získání speciálních musíte předtím koupit všechny hexagony, které tu kterou zvláštní mantru obklopují. Jak se blížíte uzavření kruhu, ceny rostou, a to opravdu výrazně, takže získat speciální mantru není nic jednoduchého.
Tím, že ji konečně zaplatíte a nahrajete, ovšem ještě není automaticky použitelná. Napřed si ji musíte osvojit, což probíhá tak, že prostě bojujete s nepřáteli a tím získáváte Atma body, které vám naplňují ukazatel osvojení mantry. Tyto body přibývají o to hojněji, čím rychleji soupeře zabíjíte, a pokud se vám to podaří
speciálním zakončovacím úderem Devour, získáte mohutný bonus navíc. Jakmile je ukazatel osvojení mantry plný, je trvale použitelná a přibude vám několik nových
schopností. Podle toho, jak máte sestavenou bojovou trojici, a dále dle druhu schopností, které jste z již osvojených vybrali jednotlivým bojovníkům do aktivních slotů, můžete využívat komba. Vzniká tak neskutečné množství kombinací, které má jen nevýhodu společnou mnoha RPG hrám, že totiž většinou žádnou zvláštní vyšší matematiku nepotřebujete a nějak se vždycky protlučete. V případě potíží ovšem potěší, že si můžete proti tuhému protivníkovi ušít jednotku doslova na míru.
Byla již řeč o Karma terminálech. Kromě toho, že z nich lze nahrávat mantry, slouží i k léčení, jako teleporty k dalším terminálům a také jako ukládací místa. Intervaly, v jakých se vyskytují, nijak zvlášť hráče nestresují. Rovněž jsou k vašim službám zdroje léčivé energie zdarma a dále jednoúčelové léčivé terminály za peníze. Sem tam narazíte na obchůdek Mad Mart, kde si můžete něco málo nakoupit – za opravdu šílené ceny. Naštěstí boj převážně v démonické podobě má tu výhodu,
že démon nepotřebuje bohaté zásoby šatstva nebo zbraní, stačí mu nějaký ten upgradeovatelný prsten.
Obehrané mechanismy žánru se tvůrci snaží oživit jednak adventurními, jednak akčními prvky. U těch adventurních se jim to celkem daří. Jde sice o jednoduché úkoly typu tady vezmi tohle, půl hodiny se s tím někam probíjej, pak to zkombinuj s něčím jiným a další půlhodinu se probíjej zpátky, abys to strčil kamsi, ale udrží to pozornost. Zato nad akčními sekvencemi jsme slušně řečeno na rozpacích. Na některých místech se spustí tzv. Field Hunting, lov v terénu, kdy bojovník, ošlehaný ušlechtilými tahovými souboji, má najednou pobíhat po chodbách, neuměle, protože na to není zvyklý ani stavěný, sekat svou zbraní do netečných cílů a tím získávat bonusové Atma body. Mohou se ale vyskytnout i horší situace. Vzpomeňte si na nás, až se budete honit s již výše zmíněným naprosto směšným žalářníkem
|
Místy slušně temné 
Akční pasážeSoundtrack hry je typicky kolovrátkový, ale funkční. K soubojům kvílivý rock, k putování po chodbách méně kvílivý rock, syntetické taneční tracky nebo něco na způsob hudební kulisy v erotickém klubu, což, jak z výše popsaného vyplývá, k mnohým oponentům ideálně patří. Herní doba kolem čtyřiceti hodin žánru odpovídá a kdo si v dungeonech libuje, bude se převážně dobře bavit.
| Shin Megami Tensei: Digital Devil Saga 2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
